
Kam kráčíš,
něco ptá se mě
To cesta se mnou rozmlouvá
Proč bloumáš krajinou a sám,
po krk spoután se zemí
A já Marně se snažím vzpomenout
Hledám slova a lidová moudra,
spřádám myšlenky na další otázky
Ač nechci, poslouchám
I ticho, i tlukot svého srdce
Nohy mě vedou dál,
dál bloumají se mnou krajinou
odsouzeny k tíze pozemské
A k mým představám
O životě a o světě,
kde láska s nenávistí a zlobou se snoubí
Chtěl bych já se ptát
i moudře rozprávět
Však není, kdo by mě poslouchal
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
- mozek je přece tvůj
a každý jsme odsouzen žít /především/ sám se sebou.
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!
její ňadra | jen jediná | diagnóza C509 | zabíjíš mě, miláčku | výčitky