Byli jsme takoví, jací jsme byli,
v pasážích citů zvykli jsme si žít,
vášně své, ne, ty jsme nezabili,
však běžnějším se stalo klít.
Já tu teď stojím a stále čekám na sny,
jsem bez parády a mám skvrnu na kabátě,
jsem filozof snad, či dáma z masny
a boty si stále smáčím v blátě.
Byla to vášeň, co nemá palce v kapsách,
řekla mi, běž, jen běž, když musíš jít.
A já šla, slepá, sama i v masách
a věděla, Bože, jak krásné je snít.
A pak mě, ješitná, udeřila do zad,
podala sklenku, z níž točí se hlava,
já potom poznala, jak krásné je brát,
jak jenom chutná bolest a sláva.
Stojím tu stále, však nečekám už na sny,
občas mi vzplane v mysli světabol,
když sedím v parku a svět je tak krásný,
proč budit vášně, proč budit vzdor.
Hodnocení:4 (celkem: 8, počet hlasujících: 2)
Zobrazeno 27x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Abys byl milován, miluj! | Drobečky z pekla | V domě číslo 13 | Mrtvé listy | Litva