(škrtnuto)

Ach bože! Po přečtení některých příspěvků je mi jasné, že tady budu ztracen.
Když dovolíš, řeknu jen - krátký a pro mne obsažný poetický text; moc fajn se mi ve vlnách tvých obrazů plavalo.

kvalitní komentář (0)

někdy nemám potřebu hnípat se v důvodech použití
těch kterých obratů, zkoumat reálnou smysluplnost řečenýho,
zaobírat se pomyslným přesahem tříštivých myšlenek...

někdy mi stačí, že se mi do cesty postaví konsonance, eufonie jazyka
(a že v češtině sakra umí znít) - to pak rád uhnu, nechám projít,
a nejmíň podvakráte se otočím...
tady jsem spokojenej posluchač

když zkamení výkřik, zbyde mlčení
když mlčení zkamení
je světlo




kvalitní komentář (0)

Jsem tu zase a zkusím jiný oko.
Tichem ztlumené, hm. To vyjádření není doslova dokonavé, ale musí být. Ticho je absolutní. Žádné kompromisy. Proto tak (u mě).
Hubené časy širých objetí / se divím jak lze docela snadno z běžného vykouzlit extraordinérní. Spektakulární ! Pitoreskní !
A teď se mi teprve, teprve teď se mi promítl před očima ten černobílý film sna. Sen, který je buď živý nebo zapomenutý stejně jako bílá a černá stejně jako ticho, které v kontrastu tiší.
Ale co tam dělá ta partaj?

hm...





kvalitní komentář (0)

já když jsem si ji četla, napadlo mě jedno slovo, které okamžitě v ten moment bylo pryč a já se k němu marně snažím najít cestu, abych ho mohla napsat, tak třeba až už bude po všem, bude na světě, opět, nebo už prostě nikdy

takže musím popsat jinak
a volím, jiskrná melancholie
navozující energický klid

kvalitní komentář (0)

Já vím, že bych měl tam, a né tady, já vím, že ryba se zemí se nejí, já vím, že víš. Ukončím to! Takže.

Jestli je to další z řady "čtenáři, řekni co mám psát a já to napíši", neporozuměl jsem zadání a proto si budu hledat vlastní rybník, kde se osvěžím.
Budu kuchat od hlavy, pomalu, mám malé prsty.
Proč hned prvním řádkem stavíš čtenáře do nejistoty?
Kombinace slov tak tichem ztlumené - já beru ticho jako obsolutní jev, ticho je ticho, že ani myšlenka nešustí. Slovo tak mi připadá jako údiv. A ztlumit tichem? Není to lehce v rozporu? Ticho je absence zvuku, ztlumené znamená, že tam ještě něco hlučí. Je to jako černou barvu překrývat bílou, pořád tam něco je. Proto i dvojtý údiv (bez skepse).
a hubené časy širých objetí - Po prvních pár řádcích jsem zmaten, skoro až zrazen schopností vědět a naráz mi tímto řádkem posuneš naději, že bude líp, i když je nejhůře, jakože nic? Ve zlých (hubených/špatných) časech se nejvíce věci semknout a přes objetí to jde nejlépe.
Házíš si se čtenářem, jako když můj pes chytl kočku na poli. Vzduch, země, vzduch, země...
A pak hned zase!
asi
asi se mi zdají - strašné s tebou. Vracíš se k začátku. Nejistota sama sebou, nebo nejistota v sobě či k sobě? 2x asi - není to téměř negace? -1 (asi) x -1 (asi) = 1 (určitě)? Mi to tak přijde, dvojtý údiv, kdy sám sebe vyvrací.
od krajů z krajíce nad partají -typická Inka, skoro, snad, sorry, já to tak nemyslel. Tohle je slovní, ale spíše fonetická hra se slovy. Ale přijde mi to jako vata, dobře se v puse žvýká, ale nenasytí. Skoro jako popěvek nějaké písničky.
Bohužel, sny...černobílé jako klavír, opět, dualita, buď a nebo, jistota versus nejistota, teď jdeš ještě dále a taháš do veršů i barvy. Dvě barvy. Bez možnosti argumentace či míchání.
Jako čtenář si připadám na housenkové dráze. Mám jistotu, že pojedu nahoru, na vrchol, mám jistotu, že pojedu dolů, ale nemám jistotu, jestli vykolejí nebo ne. Tu nejdůležitější mi nedáš. Sláva Ti!
Poslední dva řádky celé to sekají, ukazují progres autora a jeho záměr.
Stačilo přehodit pár slov a hned je vše jinak.
Tak se nám hrdě propadlo o řádek dolů a dovolilo doplnit střechám řádek do tří slov. A naráz z nejistoty je čisté konstatování. Prostě fakt.tichem ztlumené střechy.
A z tak taky není už údiv (aspoň jej tam nevidím), ale konstatování.
Celá báseň jako by si chtěla hrát na sonet. Odporuje si, a nakonec. Začátek změní v konec, elegantně, jen výměnou (téměř a pouze) dvou slov.
Já bych zatleskal, ale sakra pořád nevím čemu!
Buď jdu na to špatně, nebo dobře a přešel jsem to, nebo autorka mi by měla říct a ona neřekne, protože já jsem čtenář.

Celé se mi to dobře čte, protože si můžu s textem hrát, neříká mi, kdy se nadechnout nebo vydechnout (jestli vůbec!). Myšlenku to má. Takovou, jakou si čtenář udělá.
A já si udělal obraz. Nelíbí se mi, protože malovat neumím. Ale pověsil bych si ho, jako memento.
Už vím, co mi to připomíná! Houslový klíč! Krásné kličky, elegantní na začátku, přesné tahy a pak ... tečka, surová a syrová, protože má začít hrát čtenář.

Je to pochybovačská báseň. Jistota v nejistotě nebo nejistota v jistotě. Hrneš to před sebou a pak se zastavíš před haldou suti.

Jakou známku chceš? Tady je to jedno.
Nulu jako znehodnocení člověka (což je vyzvednutí básně)?
Nebo pětku jako vyzvednutí básně (což je znehodnocení člověka)?

PS: komentář po sobě nečtu, zešílel bych!


kvalitní komentář (1)

Nějak mi uniká smysl a nelíbí se mi to. Promiň.

kvalitní komentář (0)