nikdy mi neříkej že mám krásný voči
už vůbec že mám boky
ani nohu nebo tak
já chci mít uříznutý ucho
i na svědomí v podpatkách
abys věděl
mám takovou síťovku
s krokodýlem
s hysterickým nářkem u zdi v intervalech
s Karlem čtvrtým
pech s Ludolfovým číslem a oloupanou cibulí
a vim že nejsem dost placatá
jako rovnítko nebo klín
ne dost jako svatá půda
a osvícená jenom z monitoru
že znovu
ta co hraje se natahuje
jako jojo nebo žvejkačka
ne nejsem dost placatá
jako ty ženský z pláten z galerky
a když se narovnám a vypnu z pih
vypnu
a do popředí vystrkuju jenom blbě dírkovaný slova
páč mám tu síťovku
Eva blbá
kolem rohů ortodoxních hlav
a než dostaví ten chrám
vždycky tě s ní praštim když budeš vysílat o hradbách
bo že mám voči nohy nebo tak
já chci mít uříznutý ucho
fakt
i na svědomí v podpatkách
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 32x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Je fakt, že fyzické komplimenty ve mně vždy vzbuzovaly nedůvěru.
Tenhle text byl vytvořen kdysi, na základě několika rozhovorů s muži o tom, že jsem onehdy prohlásila, že ač žena, tak pouze amatérsky. Je vybudovaný na tom, že nejdřív člověk, potom básník, až potom žena. Tudíž básnířka nebo umělkyně až na konec, neboť přípojky ová apod. mě v životě dost ruší. Nejvíc však proto, že mne na to stále někdo (muži) upozorňuje.
Blues pro Jacka | malá jabka z hrušek v mýlce | Z hlediště II/variace | Předsvit za dvěpadesát | Monolog