Kapky rosy na listech leknínů,
jsou křehké jak mé žití padající do stínů.
Mé tělo skomírá v posledních náznacích dechu,
shnilé a rozložené v tichosti vlhkého mechu.
Oči vyschlé vyplakanými slzami,
vzpomínky zahlcené veškerými chybami.
Tělo a duše krvácí,
jak se rozum postupně vytrácí.
Praská a trhá se na tisíce ran,
bouchne, exploduje, jak dobře to znám!
Pomalu padám a žádná ruka mě nechytá,
letím prázdnem, tichem, sama sobě skrytá.
Chci se chytit stébla trávy, jenž na dosah ruky se nachází,
ale je tak daleko, spadnu, síly mi dochází.
Křičím, pláču, ale nikdo neslyší řev v mém koutu duše,
všechno na pohled vypadá tak jednoduše.
Ale za maskou z medu a lučního kvítí,
tam, kde ani slunko nezasvítí,
tam schovaná je moje tvář,
tam jsem ukryta já, života lhář...
A tam si tiše umírám,
před světem se zapírám
a tajně sním si naivním sněním,
že jednou všechno, všechno změním...
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 16x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Vizuálně to je naprostá náhoda, ale nakonec se mi to tak i líbilo, tak jsem to nechala. Děkuji za komentář. Jen nevím, jestli se ti to nakonec líbilo či nikoli.
Netuším zda viuzuální zracování tak mělo být či nikoliv. Přec v "zúžených" částí mě to nudilo číst rychleji, dychtivěji, tep se zrychloval a pak opět uklidnil jak se báseň začala rozkládat. Připomínalo to tlukot srdce, které neví zda se uklidnit nebo zrychlit.
Báseň samotná působí dojmen výkřiku bolesti do věčné tmy, čekajíc na odpověď, která nepřijde...hulákání na stěnu.
Hvězdy | Otisk | Ve mně... | Smrt | Ve smíru