den chrlil dehet
nekompromisně vypaloval trhliny konturám tváří
obrazů a vět
a rozlitý zpod bříšek prstů už nepřipouštěl
než dokrádat světlo ze tmy
ze sklenic
oči klopýtly o svůj stín
usmál se - trpce, jako tenkrát
a zajíkavě nechával ze rtů stékat slova
kvůli kterým jeho matka
(když poprvé zaslechla)
už nikdy nemohla usnout
díval se do té tmy
když znovu a znovu upíral dlaně
do mozolů mříží
do rezonancí shovívavých úsměvů a gest
a kdy se nepřestával bát
že už nezapomene
lilo
jak bíle lilo...
- - -
stál před vibrujícím rámem
a střep zrcadla
(ten mezi výkřikem a zdí)
poslal slunce jinam
Hodnocení:5 (celkem: 40, počet hlasujících: 8)
Zobrazeno 89x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Mám uložené, ale koukám, že jsem tu nezanechala ani slovo. Jenže ono není co. Vyryju si to doma do tapety. Ježíš, chlape, ty teda umíš básnit. Ne že bych to nevěděla. Ale ohromíš mě pokaždý.
Já děkuju...strašně mě to vrací někam do dřív...ač nedělní chvilky mohly být poznamenané systémem, přednes a vůbec umělecký projev tehdejších recitátorů je nezapomenutelný...mě osobně trochu navozuje Stínadla a velkého Vonta, ale to je jen moje vnímání...úcta k hlasu, k umění vtažení
Noci s tebou | Doteky duší | zvonovinou | Poprvé 3 | zápisky šílencovy 2