stál a pozoroval pulsující den

lilo
černě lilo...

den chrlil dehet
nekompromisně vypaloval trhliny konturám tváří
obrazů a vět
a rozlitý zpod bříšek prstů už nepřipouštěl
než dokrádat světlo ze tmy
ze sklenic


oči klopýtly o svůj stín

usmál se - trpce, jako tenkrát
a zajíkavě nechával ze rtů stékat slova
kvůli kterým jeho matka
(když poprvé zaslechla)
už nikdy nemohla usnout

díval se do té tmy
když znovu a znovu upíral dlaně
do mozolů mříží
do rezonancí shovívavých úsměvů a gest
a kdy se nepřestával bát
že už nezapomene

lilo
jak bíle lilo...

- - -

stál před vibrujícím rámem
a střep zrcadla
(ten mezi výkřikem a zdí)

poslal slunce jinam