Pro cit

pohádka o ufounovi


Autor: P.Písař, 15.7.2003, Básně

  

Povím ti dnes před spaním krátkou pohádku
a nebude to obyčejná - o hloupém kůzlátku
Tenkrát, já byla jsem ještě mládě, sotva dvacet let
a ty - vůbec nevěděl jsi, co je svět
To stalo se letní noci, mně nechtělo se spát
když venku bouře mračna klidu nechtěla mi dát
Měsíc v úplňku a divé hromobití
a k tomu ještě na dvorku divné světlo svítí
Budík na stole náhle ustal v tikání
a místo strachu zvláštní přepadlo mě nutkání
Já otevřela okno, venku kdosi byl
ach, kdo mladou dívku o půlnoci navštívil?
Po zádech přejel mi nejchladnější mráz
srdce náhle bez tepu a roztřepaný hlas
To okno silou největší jsem zavřela
ale z postele už osůbka na mě očky koulela
"Já přijel jsem k vám z velké dálky
slyšel o vás jen pár vět
Jak lidé snadno, bez zahálky
projdou spolu celý svět?"
"To tajemství je v lásce, příteli vesmírný
a každý jako ty ji přece musí mít
jinak nepřijel bys za mnou z ciziny
a nevěděl, že udělal to pro cit"
V tu chvíli já věřila jsem v pouhý sen
že tiše odezní a přijde nový den
"Povídej, jak velké bohatství v té lásce spočívá?
Kolik z vás ji v srdci tiše zakrývá?
Povídej, já přijel jsem naslouchat
a věřím v tebe, že nebudeš mi lhát"
A já mu na to povídám, kolik v sobě lásky mám
že ji smutkem tolik málo rozdávám
Jeho oči jak dvě studny chladně hleděly
a mně se prudce steskem prsty zachvěly
Vzal si tužku, papír, že si bude psát
a provinile pokukoval, že musí doma odevzdat
"Polož tužku, příteli, tady nejsi ve škole
polož papír, támhle! Do šuplíku ve stole!"
Mě v tu chvíli přešel všechen strach
Hromobití ustalo, zved se bílý prach
Nad papírem bělavým, nad mou hlavou snad
Kam pak spadl, to bys, chlapče, neuhád!
On však stále seděl s hlavou skloněnou
jenž znal jen svou zemi tolik vzdálenou
"Já přijel jsem k vám z velké dálky
slyšel o vás jen pár vět
Jak lidé snadno, bez zahálky
projdou spolu celý svět?"
"To tajemství je v lásce, příteli vesmírný
a každý jako ty ji přece musí mít
jinak nepřijel bys za mnou z ciziny
a nevěděl, že udělal to pro cit"
V jeho očích se jak diamanty slzy třpytily
a mých vlasů ruce něžně se chytily
V tu chvíli jen tikot budíku mezi námi zněl
v tu chvíli já věděla, že náhle osaměl
v mém náručí jak dítě matky ztracené
jak srdce na dvě půlky zlomené
Okno dokořán a divné hromobití
a venku na dvorku jen divné světlo svítí
Stál tam on, co tolik s láskou žíti chtěl
stál tam on, co k domovu již navždy odletěl
Já vzhůru k oblakům se dlouho dívala
jak jedna hvězda v rytmu srdce blikala
Ráno já bílý lístek pod lampou jsem našla
a viděla, jak padá na něj slunce svit
a s udivením četla:
"To všechno já udělal jsem pro cit"

Hodnocení: 4.5
(celkem: 9, počet hlasujících: 2)

Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>