Za bílého dne krájím vzpomínky,
trhám lístky z kopretin.
Odnesly křídla pusinky,
rudost planých jeřabin.
K večeru pálím knot měsíce,
lákaje polibku noční můry.
Zalitá rudou z vyschlé sklenice,
ztrácím se v nebeské kůry.
Hodnocení:4 (celkem: 16, počet hlasujících: 4)
Zobrazeno 30x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
mně se líbí. celá. každej řádek má svůj obsah, svou hloubku.
řekla bych, se svou skromností, že aby to bylo pro ostatní taky obsažný, musí něco prožít, něco co se jim díky tobě promítne.
Země | Nahlédnutí | Otisky vlčích máků | Kdy chodí andílci spát? | Stále tě hledám, ale ne věčně