Podivné potulky

zdrhnout není kam


Autor: oslík, 8.3.2004, Básně

  

V bublině plné skel se vleču po parketu,
chytám se zrcadel a nevadí, že v letu,
svět kolem se pořád odněkud někam ubírá.
Můj kabát odešel, patrně s někým z hostí,
a vítr prohání tu cáry událostí
a pod kůži se zažírá.
Obrázky kreslí dým nad černočernou kávu.
Na podnos odložím svou lepenkovou hlavu,
a tak se ztratím v davu,
co stále kolem přechází.
Ve světě naruby, kde je prý nežádoucí
vzlétati s holuby a děsit kolemjdoucí
přináší spousty nesnází.
Už noční klid jak had se plazí po refýži,
kde budu v noci spát, to vědí netopýři.
Teď okolo mne víří. Vzdej se na milost, nemilost.
Čumáky tramvají ke skvrnám na měsíci
jemně se zvedají. Půlnoční cestující
pokojně hlodá kost.
Má dost.

Hodnocení: 4
(celkem: 8, počet hlasujících: 2)

Zobrazeno 4x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>