V bublině plné skel se vleču po parketu,
chytám se zrcadel a nevadí, že v letu,
svět kolem se pořád odněkud někam ubírá.
Můj kabát odešel, patrně s někým z hostí,
a vítr prohání tu cáry událostí
a pod kůži se zažírá.
Obrázky kreslí dým nad černočernou kávu.
Na podnos odložím svou lepenkovou hlavu,
a tak se ztratím v davu,
co stále kolem přechází.
Ve světě naruby, kde je prý nežádoucí
vzlétati s holuby a děsit kolemjdoucí
přináší spousty nesnází.
Už noční klid jak had se plazí po refýži,
kde budu v noci spát, to vědí netopýři.
Teď okolo mne víří. Vzdej se na milost, nemilost.
Čumáky tramvají ke skvrnám na měsíci
jemně se zvedají. Půlnoční cestující
pokojně hlodá kost.
Má dost.