štěstí jsou mraky
co nikdy nechytíš
hlasy starých stromů
ti znějí blíž a blíž
a přece se pak ztratí
když se vracíš domů
kolem rozbitých zdí
za neprůjezdnou tratí
smutek je rozlitá
bezbřehá řeka tmy
pod honosnými paláci
s oprýskanými zdmi
na pocity jsme bohatí
jen upřímnost se vytrácí
za krajíc chleba se solí
se nikdy neplatí
kroky se rozběhnou
prázdnou ulicí
za rozbahněným polem
rybáři s udicí
chytají lepší zítřky
ukryté tam dole
ve vlhkém chladu času
polibcích básnířky
život si dál teče
a spoustu let už víš
jak do ran maže bláto
když sám si zabolíš
někdy i plané nářky
promění prach v zlato
a kohoutí kokrhání
v píseň samotářky
Hodnocení:4.86 (celkem: 34, počet hlasujících: 7)
Zobrazeno 41x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Báseň úplně dovypráví samotný název. Miluji jednoduchost a čistotu formy, což splňuješ. Jen bych místy trochu změnil verše...ulicí/udicí. Prostě mi to tam nesedí.
Venuše s tahy štětce | Pomerančová | Až | Motýlek | Blíženka