štěstí jsou mraky
co nikdy nechytíš
hlasy starých stromů
ti znějí blíž a blíž
a přece se pak ztratí
když se vracíš domů
kolem rozbitých zdí
za neprůjezdnou tratí

smutek je rozlitá
bezbřehá řeka tmy
pod honosnými paláci
s oprýskanými zdmi
na pocity jsme bohatí
jen upřímnost se vytrácí
za krajíc chleba se solí
se nikdy neplatí

kroky se rozběhnou
prázdnou ulicí
za rozbahněným polem
rybáři s udicí
chytají lepší zítřky
ukryté tam dole
ve vlhkém chladu času
polibcích básnířky

život si dál teče
a spoustu let už víš
jak do ran maže bláto
když sám si zabolíš
někdy i plané nářky
promění prach v zlato
a kohoutí kokrhání
v píseň samotářky