V slední době,
kdy utíkám hrozbě,
čekající v hrobě,
nalézám tě nově.
Ne však splínem,
tím tíživým vláknem,
ovátou, ale snem,
který tě kryje dnem
i nocí.
Velcí, vysocí
u tvých nohou. Tací
klečí mermomocí.
Tvé mramorové,
bílé paže pánové
líbají. Lotrové!
Duše ebenové!
Ač když přiletíš
jak kněžna, spíš
já ztrácím se. Víš,
ty mě jediná zříš.
Já to vím,
zeptám-li se 》Smím?《,
jen trpký stín mým
pánem se stane. Moc lpím.
A když poslední otočku
za sebou zanecháš, svíčku
v mé duši vzplát dáš. Chviličku
bych ponechal na tvém víčku.
Ty Zima, krutá léčka,
co zvábí a spoutá srdéčka
mladých, tropíš jak by smečka
vlků virvál v hlavě chlapečka.
I tak žádám
o sžírající touhu. Dám
sedm království jen vám,
když ve vašem klíně lásku svou vykonám.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Perutě Zimy |