V slední době,

kdy utíkám hrozbě,

čekající v hrobě,

nalézám tě nově.

 

Ne však splínem,

tím tíživým vláknem,

ovátou, ale snem,

který tě kryje dnem

 

i nocí.

Velcí, vysocí

u tvých nohou. Tací

klečí mermomocí.

 

Tvé mramorové,

bílé paže pánové

líbají. Lotrové!

Duše ebenové!

 

Ač když přiletíš

jak kněžna, spíš

já ztrácím se. Víš,

ty mě jediná zříš.

 

Já to vím,

zeptám-li se 》Smím?《,

jen trpký stín mým

pánem se stane. Moc lpím.

 

A když poslední otočku

za sebou zanecháš, svíčku

v mé duši vzplát dáš. Chviličku

bych ponechal na tvém víčku.

 

Ty Zima, krutá léčka,

co zvábí a spoutá srdéčka

mladých, tropíš jak by smečka

vlků virvál v hlavě chlapečka.

 

I tak žádám

o sžírající touhu. Dám

sedm království jen vám,

když ve vašem klíně lásku svou vykonám.