Poeta - moderní literární server


Perutě Zimy

Autor: Nikkita Haendel Hvězdička, 29. 1. 2020, Básně



V slední době,


kdy utíkám hrozbě,


čekající v hrobě,


nalézám tě nově.


 


Ne však splínem,


tím tíživým vláknem,


ovátou, ale snem,


který tě kryje dnem


 


i nocí.


Velcí, vysocí


u tvých nohou. Tací


klečí mermomocí.


 


Tvé mramorové,


bílé paže pánové


líbají. Lotrové!


Duše ebenové!


 


Ač když přiletíš


jak kněžna, spíš


já ztrácím se. Víš,


ty mě jediná zříš.


 


Já to vím,


zeptám-li se 》Smím?《,


jen trpký stín mým


pánem se stane. Moc lpím.


 


A když poslední otočku


za sebou zanecháš, svíčku


v mé duši vzplát dáš. Chviličku


bych ponechal na tvém víčku.


 


Ty Zima, krutá léčka,


co zvábí a spoutá srdéčka


mladých, tropíš jak by smečka


vlků virvál v hlavě chlapečka.


 


I tak žádám


o sžírající touhu. Dám


sedm království jen vám,


když ve vašem klíně lásku svou vykonám.