Nocnění

Prosincové nadšení!


Autor: Lachim K., 17.4.2002, Básně

  

Nocnění
Lachim Kenapets

Schoulilo se v postýlce světlo,
které unavené jistě bylo,
a proto do nory jak krtek vlezlo
a melodii do sester vlilo.
Malátné jiskřičky létaly rozbodanou oponou.
Dirigent houslemi třídí zástupy svíček,
jež hrají lesk pro potlesk neprostupnou tmou
a v dáli odstínem zpívá zažloutlý flíček,
který slabikář otevře barvami oblohy
a nechá odrazy zvuků v unavené zemi
překrásně do černě či ohňostroje v kolo hry
bubnovat,když znamení chce zvonce tance na nebi.
I na vrcholky hor a pluk luk a hvozdů
nechává noc klást světlušky svá vejce,
rodících hymny a popěv jasnících drozdů,
nech v zátiší polehávat fanfáry bijce,
jenž po černých schodech šel dolů,
probudil život i malých nezábavných měst,
kde sídlí mnoho živořivých rojů.
Lampy cinkejte, vy z nejpřátelštějších hvězd.
Rukavicemi svými pošimrejte stín
a tvořte mapy zabloudilcům,
kteří hledají teplý dále matčin klín
a domov zasněným opilcům,
jež mají zakalený obraz v oku
a nemotorně bez zábran brázdí ulice
nasáklý jak řeka plyne v stoku,
díry v paměti vystavují na police
a včerejší den chlubí se samými střepy,
když opět zalévají hluboký žlab,
jejich mysl bude stále chodit v dřepy:
rétorika horší než kunkání žab.
Umrzlý jednou přijímán příkopem
zahalen v špínu štěrku a písku,
snad na musiku pohled okopem,
já, zasazený v abstinenční lísku.
Zář melancholie napichuje kouři
mour poletující okolo území obrů,
hromy a blesky zastraší vzpurnou bouři,
lakomých a závistivých, vinných bobrů.
Stáj je silná, v noci plná,
ale nekončí noc ochotně,
divadlo žlutých herců a vlna
voní nádherou srdci obratně.
Paprsek lasován kamsi dolů
do stromořadí a do zanesených komínů,
též do zásob ke mně domů,
inspirací čirou byl mnoha hrdinů.


Zatoulal i do slepých nádvoří,
kde kolotoče vržou ve dne
a i roztočen je v troubení rozkoší,
když bílá diskrétně bledne.
I čerň skákající na parapeti
za oknem osiřelých dítek,
jejich duše je vzdálená perleti
láskou protkanou, plna je smítek,
která jdou jen těžko utřít,
něha zcela nesmete vrásky
Proč ruka matčina umřít
musela, zbyl jen mžik lásky.

Oheň kulečník do tmavých děr hrál
a vichříce odezvami drčela,
střechy, stěny, srázy rozehřál
a oblečen závoji přes čela
byl a oči jen sněhové páření
viděly, také spánek nočních duh,
když nalezou do fantazijního stvoření.
Já nořil se rád do vábení černavých much
a chutnal pochoutku líbezné liry v míru
laděnou v orchestru na notu víry vesmíru.

Hodnocení: 1
(celkem: 3, počet hlasujících: 3)

Zobrazeno 10x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>