V parku pod stromem je stará lavička
a na ní, s vlasy bílými jako sníh,
sedí dědoušek a vedle něj babička.
Něco moc krásného je vidět v nich.
Nedokáži odhadnout jejich stáří,
určitě spolu prošli dlouhou cestu.
Ten čas je vepsaný v jejich tvářích
a láska je vidět v každém pohledu i gestu.
Sedám si opodál abych nerušil,
teď ve vzpomínkách vracejí se zpátky
do časů, kdy žádný z nich netušil,
že se jim jednou bude zdát život tak krátký.
Jaká tajemství musí v lavičce ukryta být,
všechny ty příběhy, šťastné i smutné.
Jak jeden bez druhého by nemohli žít,
že být na všechno dva je v životě nutné.
Kolik toho ze sebe nechali ve svých dětech.
Co prožili, je na jejich rukou znát
a přesto si dokáží i po těch letech
říct jeden druhému....mám tě rád.
Ještě dlouhou dobu jsem tu seděl
i když na lavičce naproti už bylo prázdno.
Slzy dojetí v očích a najednou jsem věděl,
že musíme v srdcích zaplnit to vzduchoprázdno.
Kdo nevěří na lásku, nekoná moudře.
Zamkli jste svá srdce na petlice
a při tom stačí jen rozhlédnout se dobře.
Takových laviček je kolem.... mnohem více.
Hodnocení:4 (celkem: 16, počet hlasujících: 4)
Zobrazeno 22x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Tady nešlo o to, co kteří staří lidé dokáží říct za slovo, ale o obdiv k těm, kteří si i po tolika letech udrželi lásku jeden k druhému. To je to krásné. Díky za vaše názory.
Pokud tomu rozumím dobře, maximální poetismus se v Tobě projevil v onom příběhu, bohužel ne v básni jako takové. Bez ohledu na to, kdo takto smýšlí jest poetickou duší a tudíž i básníkem.
Je to takové hezky klouzavé,ale trochu mám z té básně pocit,že staří lidé nemohou podle tebe říci slovo kurva,že ho neznají a jen si tak smutně stárnou na lavičkách.nemyslím,že je pravdivá.hezká to ona je.
Kdo za to může? | Básník | Doteky | Pohled do očí | Čas