V parku pod stromem je stará lavička
a na ní, s vlasy bílými jako sníh,
sedí dědoušek a vedle něj babička.
Něco moc krásného je vidět v nich.

Nedokáži odhadnout jejich stáří,
určitě spolu prošli dlouhou cestu.
Ten čas je vepsaný v jejich tvářích
a láska je vidět v každém pohledu i gestu.

Sedám si opodál abych nerušil,
teď ve vzpomínkách vracejí se zpátky
do časů, kdy žádný z nich netušil,
že se jim jednou bude zdát život tak krátký.

Jaká tajemství musí v lavičce ukryta být,
všechny ty příběhy, šťastné i smutné.
Jak jeden bez druhého by nemohli žít,
že být na všechno dva je v životě nutné.

Kolik toho ze sebe nechali ve svých dětech.
Co prožili, je na jejich rukou znát
a přesto si dokáží i po těch letech
říct jeden druhému....mám tě rád.

Ještě dlouhou dobu jsem tu seděl
i když na lavičce naproti už bylo prázdno.
Slzy dojetí v očích a najednou jsem věděl,
že musíme v srdcích zaplnit to vzduchoprázdno.

Kdo nevěří na lásku, nekoná moudře.
Zamkli jste svá srdce na petlice
a při tom stačí jen rozhlédnout se dobře.

Takových laviček je kolem.... mnohem více.