Umírám ze smutku, stenám víc,
slz stéká mi snad natisíc.
Myslím na ni ve dne, v noci,
jako by mě měla v moci.
Nač tak důležitá, přitom cizí?
Logické myšlení tu mizí…
Ona snad už něco tuší,
trhá tím jen moji duši.
Tu malou duši, na milion kousků roztříštěnou,
krví lásky potřísněnou.
Bodá, trhá, sužuje, vždyť ONA k životu mě nepotřebuje.
Má lásku šťastnou, krásnou, nádhernou.
Tu nejmilejší – rodinnou.
Umírám ze smutku,
stenám víc, slz stéká mi snad natisíc.
Mysl obeplouvá smrt,
proč jen nenahodí prut?
Proč to děláš, krutá dámo?
Proč nehodíš mi aspoň lano?
Slova citů nestřílím od boku,
Bože, ať podá mi ruku!
Jemnou, vlídnou, mateřskou,
nepodá mi ruku svou.
Důvody jasné nejspíš má,
já jejími úskoky teď jsem zmatená.
Umírám ze smutku, stenám víc,
slz stéká mi snad natisíc.
Malá rybka břichem vzhůru,
nechci mít už noční můru.
Můru plnou úzkostí, žalu, smutku, bolesti.
O té, jež je hvězdou zářící v srdci mém,
zraněném, láskou krutou ztrhaném.
Proč jen pláče duše má?
Proč jsem city zrazená?
K čertu s láskou, emocí…
Vždyť vede jen k nemoci!
Žalu plný džbán,
s radostí vám klidně dám.
Umírám ze smutku, stenám víc,
slz stéká mi snad natisíc.
Láska moje největší,
celé noci probrečí.
To ne ona, jen já, ta naivní nána pitomá.
Co na rozdíly nehledí, pak se diví, kouká, nevěří…
Já poznat ji chci stále víc,
místo toho nemám nic.
Prosím, ať otevře oči, kéž nepropláču další noci.
Umírám ze smutku, stenám víc,
slz stéká mi snad natisíc.
Povím Vám svůj tajný sen, mám ale strach.
Co když mě vyženete ven?
Ven ze svého života, v němž jsem vcelku zbytečná.
Tak poslouchejte, slyšte, ciťte!
Já dělám toto každý den,
přes to všechno nesplní se, můj niterný sen.
To Vy jste mým snem dnes a denně,
nejsem přec už žádné štěně!
Nechápejte, nevnímejte,
já bez hranic miluju svůj sen, ať je noc či den.
Slunce svítí, slzy mlží, necítí můj žal.
Nemám lásky, nemám citu, sen,
co by mě obepjal.
Vložil do mé mysli smích,
copak tohle je snad hřích?
Umírám ze smutku, stenám víc,
slz stéká mi snad natisíc.
Není vidu, není slechu, po snu, co by řekl: „Mám Tě rád! Tys vždy byla a budeš stále můj nejlepší kamarád“.
Chci radovat se, hrát si, běhat, se snem, co řekne mi:„Mám Tě rád!“
Proč jen nesmím být její skutečný kamarád?
Proč to děláš, drahá dámo?
Proč nehodíš mi aspoň lano?
Já nechci nic, jen pochopení Tvého víc.
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Můj malý milovník myček mareček | Svět očima mužů: O Čutalech a Sportících jim podobných | Má malá duše | Volná | Smysl života v zrnku písku