Nevídám oblohu jinak, než skrze troleje
Netuším, co je to den, kdy se nic neděje
Nepoznal jsem válku, ale nevím, co je mír
Spíš-li než zpěv ptáků slýchám pláč konkubín
Na ÍPáku ve dvě ráno studuju beznaděj
Bytostí co spadly na dno, co nikam nepatřej
Na dně láhve dřímá poslední hlt vína
Polykám ho a přemítám kam patřím já
Žiju v emočním vakuu, nevím, co je splín
Ukrývám se přede dny a celé noci bdím
Počítám věže jak ovečky, dokola, do stovky
Hledám útočiště v liminálních částech Stromovky
Na vrcholu skály se snažím dohlédnout země
A ze střechy Lucerny zas křičím vše zpět ke mně
Křik se mění v šepot a splývá s městským hlukem
Pohlcuje mé zbožné přání být na chvíli malým klukem
Vše kolem se přibližuje, ďábel spouští oponu
Tu, co spadne jen jedinkrát a je celá z betonu
Moje vůle žít tančí s letním deštěm
A pak zhasne spolu se mnou
Déšť rozvoní se městem
A bude klid
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
O mládí | Město | Láska |