Nevídám oblohu jinak, než skrze troleje

Netuším, co je to den, kdy se nic neděje

Nepoznal jsem válku, ale nevím, co je mír

Spíš-li než zpěv ptáků slýchám pláč konkubín

 

Na ÍPáku ve dvě ráno studuju beznaděj

Bytostí co spadly na dno, co nikam nepatřej

Na dně láhve dřímá poslední hlt vína

Polykám ho a přemítám kam patřím já

 

Žiju v emočním vakuu, nevím, co je splín

Ukrývám se přede dny a celé noci bdím

Počítám věže jak ovečky, dokola, do stovky

Hledám útočiště v liminálních částech Stromovky

 

Na vrcholu skály se snažím dohlédnout země

A ze střechy Lucerny zas křičím vše zpět ke mně

Křik se mění v šepot a splývá s městským hlukem

Pohlcuje mé zbožné přání být na chvíli malým klukem

 

Vše kolem se přibližuje, ďábel spouští oponu

Tu, co spadne jen jedinkrát a je celá z betonu

Moje vůle žít tančí s letním deštěm

A pak zhasne spolu se mnou

Déšť rozvoní se městem

 

A bude klid