Ty krásné stvoření, bože všemohoucí.
Na nebi skobou přibit, hlídáš naše víčka.
Proč jen odmítáš, mé ruce pnoucí,
k nebi má tvář se otáčí, v lese slyším křik sýčka.
Tma jež obklopuje moji mysl.
Tma, jež ukončuje moje stárnutí.
Snad probudím se a život bude dávat smysl,
snad nezapadá mé srdce sutí...
Luno, luno, ty krásné stvoření.
Chladný vítr čechrá záclony,
tak pro to jsme byli stvořeni?
Nehlídáš nás ty, hlídají nás zákony.
Proč teskno mi je, když se na tě dívám?
Teskně sedím u okna, rozhodnuta o osudu.
Proč provinile mi je, když tě na víčka líbám?
Takhle to skončí? Tváře zalité vinou studu.
Vyjmi srdce tvé a polož ho před sebe,
dej mi duši tvou,
Bojím se, že ztratím sebe i tebe,
ale snad bude tvá duše duší mou...
Tento autor je zde nový. Pokud je podle tebe toto dílo závadné, klikni ZDE.
Hodnocení:3 (celkem: 3, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 23x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Mé, moji, moje, mi - to všechno jsou slůvka navíc, které básni přitižují, místo odlehčení. Okoukané básnické obraty na originále také kvality nepřidávají. V básni je však mnoho citu, který většinou upřednostňuji nad formou. Potřebuji báseň prožít, být v ní, což s této skoro podařilo. Takže dávám průměr.
V básni je spousta citu, to je krásné...ale prostě si nemůžu pomoct, drhnou mi tam některá spojení... neklouže to v uchu, jestli se vyjadřuji srozumitelně...
Věřím ale ve tvé umělecké zrání
ahoj
Báseň je plná citu, ale zkus použít svých - jiných prostředků, piš tak, jak to ještě nikdo nečetl, snaž se být originálnější, víc básník i co se týká formy - ta by neměla tolik podléhat obsahu, používej jiná slovní spojení, některá slova můžeš i vypustit - méně popisnosti, změň postupy.
ty, bože všemohoucí
na nebi přibit, hlídáš naše víčka
proč jen odmítáš mé ruce pnoucí
k nebi svou tvář obracím
a v lese sýčka křik
Měsíc | Genialita |