Ty krásné stvoření, bože všemohoucí.
Na nebi skobou přibit, hlídáš naše víčka.
Proč jen odmítáš, mé ruce pnoucí,
k nebi má tvář se otáčí, v lese slyším křik sýčka.

Tma jež obklopuje moji mysl.
Tma, jež ukončuje moje stárnutí.
Snad probudím se a život bude dávat smysl,
snad nezapadá mé srdce sutí...

Luno, luno, ty krásné stvoření.
Chladný vítr čechrá záclony,
tak pro to jsme byli stvořeni?
Nehlídáš nás ty, hlídají nás zákony.

Proč teskno mi je, když se na tě dívám?
Teskně sedím u okna, rozhodnuta o osudu.
Proč provinile mi je, když tě na víčka líbám?
Takhle to skončí? Tváře zalité vinou studu.

Vyjmi srdce tvé a polož ho před sebe,
dej mi duši tvou,
Bojím se, že ztratím sebe i tebe,
ale snad bude tvá duše duší mou...