Kronika uraženého génia:

Autor: Savynets , 24.9.2026, Básně

  

Před dávnými časy, možná ne až tak dávnými, žil jeden Drákula. Měl své oblíbené městečko, kde si mohl oddechnout plnou hrudí. Říkal mu „ráj na Zemi“. Pravda, tráva tam nerostla ani omylem, zato hrobek a pavučin bylo víc než obyvatel. Každou noc ho navštěvovali netopýři, kteří nebyli ani tak jeho přátelé jako osobní ochranka jeho lichotnické velkoleposti.

Zdobil se peřím cizího IQ. Sám měl sotva sedmdesátku, ale vydával se za mistra všech vědomostí. Chlubil se tituly, na které byl neskutečně pyšný, a každému vyprávěl, jak je moudrý, vzdělaný a neomylný odborník na politiku, historii, emoce i ekonomii, počasí i chov akvarijních rybiček.

Jeho moudrost byla zkrátka pevná jako sliby v reklamním letáku na zázračné hubnutí. Věděl úplně všechno. Nebo si to alespoň myslel. Svět vnímal jako odraz v rozbitém zrcadle – čím víc střepů, tím větší měl pocit, že vidí pravdu.

Jakmile mu někdo odporoval, proměnil se během vteřiny nejprve v Grinche, pak v Angera z V hlavě, následně v Red Hulka a nakonec v samotného Háda. Vedle jeho výbuchů vzteku působila duha jako vojenská kamufláž. Obličej střídal barvy rychleji než porouchaný hrací automat: jablko, hruška, citron, řepa, víno... člověk jen čekal, kdy vyskočí tři třešně a začne vyplácet jackpot.

Neměl to chudák lehké. Musel bojovat s celým světem, protože podle něj mu nikdo nerozuměl. A co bylo ještě horší – nikdo nemyslel přesně tak, jak to měl navždy přibité ve své hlavě. Kdokoli se jen na okamžik odvážil použít vlastní mozek, byl okamžitě povýšen na nepřítele civilizace první třídy.

Jeho nejoblíbenější činností bylo ulehnout do hrobky vedle kostlivce, schoulit se do klubíčka, cucat si palec a za doprovodu tragických balad o vlastní výjimečnosti a nespravedlnosti světa usínat s uklidňujícím pocitem, že celý vesmír od rána do večera nemá na práci nic jiného než spiknutí proti jeho veličenstvu.

Lidé se tomu místu raději vyhýbali. Ne snad ze strachu, ale spíš z únavy z toho nekonečného divadla. Když šli kolem, měli pocit, jako by z každého náhrobku zaznívalo tiché varování:

Pšt… Hlavně mu neříkejte, že se v něčem mýlí. To by se urazil tak moc, že by zhaslo i slunce.

                                                                    L.S.15.07.2026  

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 2x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Autor zakázal hodnocení tohoto díla.

Komentáře

Zatím žádné komentáře