splín mnou cloumá
končinám se oddávám
ptáci mi zpívají
věrnost plní...
hrdost protéhá
dějiny vypráví...
cítím tu jakousi monotónnost povětšinou úvodních veršů,
kdy emoce stojí až k závěru téměř stranou -
text pak vyznívá jen jako konstatování ve slupce jakéhosi patosu
("vůkol mě vzkvétá ráj"),
jak pouze "opsaný" obraz...
jen můj subjektivní vjem, a zpětná vazba snad
Předem děkuji za komentář. Chápu, ale já nad tím vším nikdy moc nepřemýšlím a píšu podle nálady. Pokud to zní jako nějaká úvaha, která je skoro celá bez emocí, asi tot ak mělo být. Neptám se mého já, proč se tak cítím, prostě zkouším vyjádřit, jak vnímám svoji náladu. A "vůkol mě vzkvétá ráj", to už někdo napsal? :O..
tak Krylova "vůkol kvetou hroby", Sládkova "vůkol rudý vřes"...
ale o to ani tak nejde, jen mi to přišlo
poněkud přeslazené,
a že bez emocí - to způsobuje právě ta výše
zmiňovaná jakási konstatovaná úsečnost
příliš všedních spojení -
- to vše jen můj subjektivní pocit...
Škoda, že dál jsi u ,,Ptáci mi zpívají" nevymyslel něco jiného, než zase to zpívání. Jinak si myslím, že ta básnička by se mohla ještě mnohem lépe propracovat. Víc času.
Myslím, že jsme na ní pracoval více než hodně a i přesto jsi našla věc, která mě teď bude tížit. Měl jsem si povšimnout, že dvakrát hovořím o prozpěvování, ale třeba to tak mělo být a třeba je to ještě jen má vlastní ozvěna, která mě klame a já už jen toužím po tom, aby to zpívali ptáci, které tak miluji, stejně jako národ, ve kterém žiji
Procházka | Ironie podzimu | Kraj národa mého | Proklet beznadějnou samotou | [b]Krajin píseň večerní[/b]