Proč to tak hrozně bolí být člověkem,
proč setkávám se s kopanci a nevděkem?
Duše je pole s úrodnou půdou na konci hvězd,
proč tedy sázíme ohnivý hněv, bolest a stres?
Duše má se v agonii touhy po životě bolestně dusí,
je sama, však myšlenka na sblížení se jí hnusí.
Ten kdo má milovat a chránit tvoje srdce a sny,
otravuje vodu, půdu a nekonečně dlouhé černé dny.
Nepláču, už to asi neumím, a nikdy už to nedokážu,
a v lásku už nevěřím, takovou laskavost mu neprokážu.
Jsem jak vyžilá děvka u silnice plné ponížení,
vím, že záchrany už pro mě není.....
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Když umírám pomalu |