Proč to tak hrozně bolí být člověkem,

proč setkávám se s kopanci a nevděkem?

Duše je pole s úrodnou půdou na konci hvězd,

proč tedy sázíme ohnivý hněv, bolest a stres?

 

Duše má se v agonii touhy po životě bolestně dusí,

je sama, však myšlenka na sblížení se jí hnusí.

Ten kdo má milovat a chránit tvoje srdce a sny,

otravuje vodu, půdu a nekonečně dlouhé černé dny.

 

Nepláču, už to asi neumím, a nikdy už to nedokážu,

a v lásku už nevěřím, takovou laskavost mu neprokážu.

Jsem jak vyžilá děvka u silnice plné ponížení,

vím, že záchrany už pro mě není.....