Kdybych byla klasik
tuší vyplýtvanou na tebe
bych mohla vymalovat celé ulice
načerno
Hodiny oznamují hluboké ráno
a já si svazuji mysl
mlhou tvých dávných vtipů
Stojím na místě
nohy si zalévám betonem
dobrovolně
abych nemusela odejít
pryč
Jsem zvyklá na vůni
která po tobě zbyla
i když je to tak dávno
že ani nevím
jak jsi voněl
Milovala jsem tě jako hračku,
kterou s sebou dítě všude vláčí
až je roztrhaná a špinavá
a taková je moje vzpomínka na tebe
Živím tě v sobě
a to kusy sebe samotné
z těch nejcennějších částí
které jsem ti tam
schovala
na později
Kradeš moje místo pro nové zítřky
a přitom se okrádám já
Už tolikrát se vystřídal den s nocí
a já mám v ústech pořád stejnou chuť
Už to není žal
je to zvyk
Jsem zvyklá žít s tebou
v nereálném světě mé hlavy
Žene mě to kupředu
falešným představám
které v sobě udržuji
protože mám strach
co bude dál
až nebudeme my
…
Ale my už neexistujeme
jen já si tuto představu uchovávám
jako prase na porážku
Snad, na porážku…
Tento autor je zde nový. Pokud je podle tebe toto dílo závadné, klikni ZDE.
Hodnocení:4 (celkem: 8, počet hlasujících: 2)
Zobrazeno 36x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Líbí se mi to, je to plné emocí... Vždycky si říkám, že autor, který by něco takového napsal jako pouhou fantazii, by byl géniem. Avšak zvykli jsme si (bohužel) že básníci jsou smutní lidé
Líbí se mi to. Je to dlouhé, to je jediný nedostatek. Proto 4* seč pro svý "mládí" na tomhle serveru stále nemohu viditelně hodnotit.
Občas se mi líbí, když si prohodím slova mezi sebou, aby mi to lépe plynulo. Ale jinak se mi to líbí. A nemyslím teď jen jazykovou stránku ale i emoční náboj, který to skrývá i vystavuje na odiv. Jistě, dalo by se vytknout něco, třeba délka. Ale komu je co po délce, když to žije poezií? Nevím - pro mě je na 4,5 dobrá, takže motivačně... za 4, ať máš kam růst. To bych si přál nejvíce.
Víš, vždycky je lepší nechat dílo trochu "uzrát", zvlášť noční dílo, kdy člověkem tak nějak víc vládnou emoce a tak... Skoro každý autor ti řekne, že nechá báseň nějakou dobu "stát" a pak se k ní znovu vrací, s čerstvým pohledem
Já tomu úplně rozumím... Jen občas se mi do básní vůbec zasahovat nechce.. Přijde mi, že tím ruším tu atmosféru.. Přece jenom, já jsem nikdy nikam dílka nedávala, uchovávala jsem si je pro sebe a četla z nich emoce, které byly typické pro dané noci... Proto je tohle pro mě nové... Ale samozřejmě, pokud s tím chce člověk jít ven, tak tohle moc nejde..
Já mám tu zkušenost, že básně, které jsem psala pod vlivem nějakých emocí, nebyly často tak úspěšné jako ty, ve kterých jsem si jen tak hrála s motivy a se slovy, a o nichž jsem sama neměla valné mínění Samozřejmě to ale neplatí vždycky.
Co se těch emocí týče, mám kamarádku, která je tak citově vázaná ke svým dílům, že je odmítá publikovat, protože jakýkoli negativní komentář by se jí smrtelně dotkl a pak už by třeba nepsala vůbec. Takže jediný, kdo je čte, jsem já
To jí naprosto chápu já doteď posílala básničky nejlepší kamarádce, která se nad nimi vždy rozplynula, protože přesně věděla, komu jak a proč je to věnované, takže to je v podstatě jako kdybych je doteď četla jenom já.
Vystihla jsi to naprosto přesně. Já mám stejný problém s prózou - ona ji může číst, protože přesně ví o čem to je. Jenže když to nabídnu ostatním, neznalcům, tak tápou.
Kdybych byla klasik |