Kdybych byla klasik
tuší vyplýtvanou na tebe
bych mohla vymalovat celé ulice
načerno

Hodiny oznamují hluboké ráno
a já si svazuji mysl
mlhou tvých dávných vtipů
Stojím na místě
nohy si zalévám betonem
dobrovolně
abych nemusela odejít
pryč

Jsem zvyklá na vůni
která po tobě zbyla
i když je to tak dávno
že ani nevím
jak jsi voněl

Milovala jsem tě jako hračku,
kterou s sebou dítě všude vláčí
až je roztrhaná a špinavá
a taková je moje vzpomínka na tebe

Živím tě v sobě
a to kusy sebe samotné
z těch nejcennějších částí
které jsem ti tam
schovala
na později
Kradeš moje místo pro nové zítřky
a přitom se okrádám já

Už tolikrát se vystřídal den s nocí
a já mám v ústech pořád stejnou chuť
Už to není žal
je to zvyk
Jsem zvyklá žít s tebou
v nereálném světě mé hlavy
Žene mě to kupředu
falešným představám
které v sobě udržuji
protože mám strach
co bude dál
až nebudeme my
…
Ale my už neexistujeme
jen já si tuto představu uchovávám
jako prase na porážku
Snad, na porážku…