Jsem sám a nejsem sám

...


Autor: David Kalioglou, 25.11.2003, Básně

  

Jsem sám a nejsem sám.
Přesto bolestivost vzdálení se je tak mučivě přítomná,
že ztrácím chuť cokoliv vysvětlovat sobě samému..
Studený vítr, opíraje se do větví mého stromu, posiluje tak mé kořeny, pomáhaje mně na Cestě...
Vím, že po černé bouři vlastní ztracenosti přijde rozednění do nového dne, kde tato přítomná realita bude ne nepodobná špatnému snu..,
ale proč se mi zdají tyhle morbidní sny?
Sám.., to slovo o mnoha významech, trhaje na kusy poslední zbytky vlastních iluzí a sebestřednosti.. Bože, sakra, já jsem na tenhle Svět nechtěl...
Utápím se v tvých slzách, jen stěží zadržuji své..., a tak se raději směju téhle hře bez vítěze...
Podívej, té bouři už dochází síly, já jsem ti to říkal, tak proč jsi mne opustila?
Ke komu to mluvím, když hraje si na bolestína svazuju si vlastní možnosti.
Drtím klávesy a to jen proto, abych zanesl tenhle monitor vlastním svinstvem, a tak na něj alespoň líp viděl..
Co vidím, můžu popsat, a co můžu popsat, můžu vnímat... nebo je to naopak.., tahle slova nemají konce..
A Svět je přitom mnohem krásnější než stigma na mé Duši.., nechci ti ubližovat, Vesmíre.., směješ se mi snad?
Směješ se mé pošetilosti?
Ale co, když celou dobu stojím před sebou samým a tohle všechno
říkám sobě samému?
Nebaví mě tahle komedie, brácho, já to balím, vážně..
Ve snaze zachovat si tvář nepustím ke slovu vlastní zranitelnost..., a tak trpím..
Protože tohle peklo jsem já! Sakra Světe, tohle peklo jsem vážně jenom jáááááááááááááá...
Ticho.., když nemluvím, je tu.
Ticho..
Krásné a hřejivě tiché ticho..
Proč rušit tuhle oázu uprostřed pouště vlastních spekulací o tom, co tu je.. a v okamžiku se ztrácí..
Tak hodím to do rýmů?
Proč?
Ne, nedržím se osnovy!!!
A Svět to ví...
Malá to daň vlastních stínů svého já jsem.. Chci, aby můj Svět byl barevnější.. On je barevný. Chci ho vidět. Chci ho takový mít. Dětský smích mne budí z téhle tragikomedie, tak nezdařené, p. režisére!
Odmítám pokračovat!
Hej, brácho, podej mi bábovku, budeme si hrát!
Tak který tvůj je vlastně ten hrad?...
Přeneseme dospělou agresi na dětská pískoviště.., no, počkej, teď jsem ti ho nerozbil, počkej příště..
A nebo ne.., nic se přenášet nebude, na to si sebe samého přec více vážím, abych si tenhle čas tím dospělým svinstvem kazil!
Nic!
Chci všechno, a to hned, končím se hrou na dospělost, mne nebaví už ten svět!
Chci znovu slintat před vánočním stromkem, chvět se při pomyšlení a pak porovnávat vlastní sny a přání, co pod stromkem je a není.
Chci být králem znovu a zase, když po první puse já padal k nohám té nevinné kráse! A nechtěl víc, mně stačilo, že miluju tě, mohl jsem říct!
A ona na tom byla stejně!
Ne, já vážně nejsem bez naděje.
Není nad čistotu toho okamžiku, kdy nebylo otázek, jen dětského a nevinného křiku. Vždyť Svět je můj a tvůj a dobrodružství na každém kroku! A je jedno, je ti dvacet, nebo víc, třeba o sto roků..
Hej, brácho, zůstaň sebou samým, nenech se zkazit.., při pomyšlení na to svinstvo začíná mě mrazit! Ten ráj, za kterým se věčně honím a zakopávám o sebe sama.., ten ráj je teď a tady.., zcela jistě, bez záhady! Otevři oči brácho, vzbuď se, není důvod být už smutný!!! Jsme tu všichni, to je jasný, nejsem sám a ty také ne, už není důvod být smutný, už není důvod bránit sobě samému v pravém žití.. Chytat sebe do intelektuálských sítí a lapat po dechu jak lekající ryba bez naděje na lepší příští..
Slyšíš ten rachot?
To se ta slonová věž právě tříští, už nemá šanci, mrcha, ať najde si lepší štaci..
Nebo radši ne, vždyť to, co přeju druhému, mne samého nemine...

Hodnocení: 0
(celkem: 0, počet hlasujících: 2)

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>