"Co mi chceš říct,řekni mi teď!
Co mi chceš dát, dej mi, a hned!
Může se stát, že později nebude kdy."
"Tyhle věty říkávalas často
a já se jen smál:
Jsi pošetilá, lásko."
"Vadí mi na tobě všechno:
jak jíš, jak spíš, jak se usmíváš..."
"Tak tohle všechno ty mi zazlíváš?"
"Miluji tě a nevím proč,
jsi jeden z mnoha a
možná méně, než ti mnozí."
"Mám pocit...řekneš: skoč!
bojím se,
co z úst tvých mi ještě hrozí?"
"Miluji tě tak, jak jsi
a nechci žádné změny,
a nepopírám, bude-li jiný,
naše dva srostlé kmeny
se jedním řezem oddělí."
"Dřevorubce se ti zachtělo?
To není samo sebou."
"Ani bych se moc nesmála,
být teď zrovna tebou."
"Co se mi vlastně snažíš říct?"
"Předvídám každou vteřinu,
každou z těch, co my dva jsme spolu...
Od rána, kdy zvednu peřinu,
do večera, kdy usednem ke stolu.
Nejsem si jistá, že to chci,
žít pořád takhle snadně."
"Tak teď se vážně usmívám...
Bál jsem se, že jsi na dně.
Ty moje malá, bláhová,
což není nám tak krásně?"
Nejkratší dialog | Živote, chovej se slušně! | Prší | Lidé u stanice | Soave