ale no jo.
tak vlastně jo, nebýt toho, že soutěžní, tak jinak bych hodnotila
ale je to soutěžní, tak jsem jen chtěla, aby bylo zřejmý, že mi to nesedělo, neladilo s tím zadaným
takže potom celek vyplul tak, jak vyplul
(pro mě tak vyplul)
už to raděj píšu, aby si zase někdo něco nemyslel
ono je hodně těžký udržet věc ve svým gardu
a zároveň v něm přijmout celou předem danou sloku -
spíš ji poupravit a zakomponovat do svýho pojetí,
než ji nechat jen z důvodů zadání takto vykukovat,
když ostatní text si vede dobře,
teda až na závěrečný pateticko-vysvětlující verš,
i bez něj, klidně...
S patetičností posledního souhlasím, dlouho jsem váhal, zda-li vůbec, ale dává tomu úplně jiný směr, obrat a moment překvapení a tím vyvažuje to špatný, dle mého.
Tohle je jedna věc, druhá je ženská osoba. Ale vím, že pro tebe přeci jen trošku náročnější a méně jasný musím být. Na druhou stranu, v tomhle chápání jsi trochu vyjímečný a jsi jeden z mála lidí (tak do pěti), u kterých vím, že můj text po přečtení můžou skutečně chápat ve více vrstvách, tak, jak je napsaný. A proto tak malý počet přeci jen nemůžu psát...
"Báseň je pokus o dosažení, vyslovení pravdy. Tu pravdu se snažíme objevit a dosáhnout v sobě a skrze sebe. A zhusta je to pro básníka kruté, neboť se prodírá svými vlastními živými vnitřnostmi a nesmí uhnout... před bolestí, lítostí, studem, znechucením... jinak celá věc ztrácí pravdivost a tedy jediný smysl. Báseň nemusí být pravdivá ve smyslu faktické autenticity, např. že mi právě umřela babička, opustila mne dívka, mám depresivní ataku... to bývá často podnět, spouštěč, ale mohu se vědomě rozhodnout kdykoli fabulovat, příp. kompilovat - ovšem musím vědět, o čem píši, moje životní zkušenost to musí nějakým způsobem obsahovat, musím se toho umět zevnitř dotýkat, proniknout a nechat se pronikat. Napsat (skutečnou) báseň znamená dotknout se tajemství skrze slova. A tady to nečti jako obvyklý germanismus ve smyslu pomocí slov, ale doslova. Tím a ničím jiným je determinován TVAR.
A teď mi řekni, kde je v tom procesu místo pro myšlenku na čtenáře? Na touze mu něco sdělovat? Na ohledy, jestli vůbec a co pochopí? A nemysli, věc nespočívá v pýše, neúctě autora ke čtenáři, ale naopak v pokoře a statečné poctivosti, která kromě jiného opět od básníka vyžaduje krutost k sobě samému, nepodlehnout touze být pochopen/sdílen/oslaven a proto ten bolestně pravdivý tvar deformovat..."
nemusím přece chápat, stačí si v textu najít kus pro sebe,
uslyšet eufonii slov, cítit atmosféru..., je to jak hudba -
rozumíš všem žánrům? asi ne, ale stejně si dokážeš v každým
kusu najít ten svůj fragment, kterej Tě dokáže oslovit
bez toho, abys přesně popsal, o čem je, a beze zbytku pochopil
jak a proč vznikl
mnoho lidí chce mít báseň jak jídlo na podnose,
a nejlíp s cedulkama co je co, ale dá jim to víc, než pro co přišli?
pro co vlastně přicházejí? a vrátí se pak? budou mít důvod,
když si přečtou jasnou linku bez možnosti vytvoření si vlastní
interpretace?
čtenář se někdy obává číst texty, kterým okamžitě neporozumí,
a jen málo z nich se vrací a zvídavě dozkoumává...
"Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci" /Diviš
Vzhledem k tomu, jak se vyvíjí vztah společnosti s poezií, těžko říct, zda-li co bude. A když kouknu na lidi kolem sebe, těžko se mi v něco dalšího věří.
Ha Long | Nezemská v rukách | Granada | Atlas mraků | Polštář z Alp