Kdysi jsem se v hodině tělocviku vyhoupla
zázrakem a s pomocí osvalené soudružky,
majitelky hlubokého mužského hlasu,
na vrchol hrazdy (anebo to byla bradla?).
Být ve výšce bez brýlí ve mně tehdy vyvolalo
paniku obřích rozměrů.
Uši ucpané dusotem
cizích cviček po palubovce,
ochromené nohy a ostrůvek žíněnky
(v té hloubce) jevil se menší a menší.
Už byl prakticky neviditelný,
když ovace mého jména zazněly
i z lavičky pro ulejváky. A najednou
mi došlo, že tam dole, v tělocvičně
je plný sál!
Uklonila jsem se
a skočila.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Bouře | Listí ze stromů a déšť | Iva a Vánoce | Tařice | Za záclonou