Kdysi jsem se v hodině tělocviku vyhoupla

zázrakem a s pomocí osvalené soudružky,

majitelky hlubokého mužského hlasu,

na vrchol hrazdy (anebo to byla bradla?).

Být ve výšce bez brýlí ve mně tehdy vyvolalo

paniku obřích rozměrů.

Uši ucpané dusotem

cizích cviček po palubovce,

ochromené nohy a ostrůvek žíněnky

(v té hloubce) jevil se menší a menší.

Už byl prakticky neviditelný,

když ovace mého jména zazněly

i z lavičky pro ulejváky. A najednou

mi došlo, že tam dole, v tělocvičně

je plný sál!

 

Uklonila jsem se

a skočila.