Tu cestu domů jsem šla pomalu...
Podpatky narážely na sny,
které se ani nezdály
a pak najednou zhasly.
A spousta myšlenek se smyla v bludný smích,
který mně nepatřil, ach ne!
Byl plný otázek, jimž rozum nevládne
a srdce jen, když musí.
Nikdy neměla jsem pochopení
pro lásku, co přetrvává věky.
A nevládla jsem jí,
když rozprostřeli deky
u rajských břehů ti pohádkáři,
ti muži snadných gest.
Přestože mě mučil, já nechala se svést,
a s dětinskostí v tváři.
Tu cestu domů končím pomalu...
Podpatky řvou a ve mně se vše svírá.
Chtěla jsem víc? Ba ne!
Vždyť to je jenom víra,
znáte ten okamžik... jak ji hloupou mít?
A druhý den stojíte před dvěřmi -
v hlavě spor - věř mi, nevěř mi...
On řekne jen: Tak co má být?
Hodnocení:5 (celkem: 10, počet hlasujících: 2)
Zobrazeno 24x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Ba ne, ja presto na uprimnost verim... niceho nelituju... ale moje filozofie zustava v proziti okamziku.. Tohle je hloupa bolistka... prestoze nekdy zamrzi...
Bezradnost | Venku to pláče | A bylo zas září... | Sibiřská noc | V dešti