Foto s Carlotou. Ležíme na dece a mhouříme oči proti sluníčku, hlavy skloněné k sobě, Carlota trochu ze strany, jak je zvyklá, zubíme se a je vidět, že je nám hezky. S ní mi vlastně nikdy nebylo jinak. Mám pocit, že i kdyby prožívala nějaký kolaps, rozchod nebo jiné životní katastrofy, dřív nebo později nad nimi mávne rukou. Musím říct, že díky ní jsem zažila nejeden ze stavů naprostého odzbrojení. Vrátila se z kanárského karnevalu a celá rozesmátá povídá, že s Katty propadly z francouzštiny! Ano, má své chvilky, kdy se její slunečný obličej trošku zachmuří, to jsou ty, v nichž si dává svá předsevzetí: „Slibuju, budu se učit, musím se učit, určitě.“ V tom okamžiku nepochybuji, že tomu sama věří.
Má v sobě jaro a dětskost. Umí se radovat tak, že své radosti tleská. Chce poslouchat, ale víc se chce divit. A tak se tedy diví a obdivuje s tou samou rychlostí, se kterou objevuje svět kolem sebe. V tom nekonečném chumlu událostí, které ji vrhají do světa jak Alenku do říše divů, objevuje sama sebe – Carlotu! Dovede rozkošnicky přijímat komplimenty a odhaluje přednosti svého úsměvu.
„Ó, Carlota, ó Carlota!“ napsala jsem pod druhou fotku, na níž sfoukávala svíčky na svém narozeninovém dortu. Bylo jí 22. Na videu mává a posílá vzdušný polibek: „Jsem Carlota z Španělska, z Grand Canaria a těším se, až tu všichni oslavíme mé narozeniny!“ Všichni společně, to je Carlotino heslo. Když se něco dělá, musí to mít sílu a velikost, musí to být vidět! Černé vlasy si natočí, nebo je dá do mašle, přes prsa si přehodí nějakou volnou vkusnou halenku, stíny a řasenka, rtěnka v barvě bordó a jde se.
Jak je nerozhodná, má Carlota. Prochodila by hodiny, aby koupila tu samou věc, pro kterou se rozhodla už na začátku. Nikdy nezapomenu, jak mi darovala plastový kelímek plný španělských sladkostí. Byly v něm dokonce takové ty lipo-hodinky, co u nás snad už nejsou k dostání, nafukovací balonek, no prostě pestrá kýčovitá směska svázaná plyšovou hvězdičkou. Ta celá kombinace hrála barvami tak, že jsem se musela zasmát.
Co ještě miluje? Spánek, ano, spánek a siestu… tu by nikdy nevynechala. Zatímco my Češi zhltáme jídlo za pět minut a vaříme hodinu, ona ho připraví ve chvilce, ale pak vychutnává. Krájí kolečka salámu vždy s takovým zaujetím a přesností a pak je přesně tak skládá jedno po druhém před sebe na talíř. A tortila! V naší nezávazné konkurenční kulinářské soutěži se vždy umístila na prvních místech. Snídaně v deset, oběd ve čtyři a večeře v jedenáct.
V zimě chodila zabalená do tří vrstev, vzdychala nějak víc a pak jsem přišla na to, co jí chybí. Slunce! I když sníh viděla ve Vídni poprvé v životě, protože i v Madridu roztává dřív, než dopadne na zem, tou zimou viditelně trpěla. V prošívaném kabátě chodila i v deseti stupních Celsia.
Ale vždycky tomu všemu tak nebylo, což neodhalí žádná fotografie. To odhalí jen Carlotino srdce, které bylo stejně jako moje na začátku naplněno nejistotou a odtažitostí, jež z ní plynula. Já vím, byla to Carlota, která se mě tenkrát lámanou němčinou zeptala, proč v koupelně nesvítí světlo, a já si pomyslela, že je to snad protivná holka, když mě ani nepozdraví. Ta samá holka mi potom říkala, jak je šťastná, že tu může být s námi a může se otevřít. A my se otevíráme s ní. S jejími úsměvy, s jejím údivem, s jejím temperamentem, jazykem, znějícím občas jak kanonáda, s vlídností, s kterou nám otvírá své dveře… na stěně má fotky se svými přítelkyněmi, na podlaze kruhové koberce, stále jí hraje hudba z youtube. Jak lehké je překročit Carlotin práh a ona už začíná překračovat prahy druhých. Myslím, že roste z dítěte v ženu. Ženu žádoucí a zodpovědnou… ale to jí naštěstí bude ještě pár let trvat.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Jen si tak hrát... | Deprese | Amami | Útěcha | Jaro