Deneir

Ne všechny děti to mají v životě jednoduché. O drsných začátcích miničlovíčků se dočítáme z novin dnes a denně, ale jen málokdo vyletí zlostí s myšlenkou "dost, takhle už to dál nejde". Naopak. Spíše otáčíme na další stránku a spolu s listem uzavíráme i naše srdce. Nás se to přeci netýká, tak co se zbytečně trápit. Je to smutné, ale je to tak. A to jsou jen ty nejtragičtější. O dalších bolístkách se lze dočíst jedině v srdíčkách těch malých. Miluji děti a už delší dobu s nimi pracuji a troufám si tvrdit, že když dnes a denně pronikám do těch malých dušiček, málokdy vidím úplně šťastnou. Jsou staré. Přestárlé, přemoudřelé zbytečnosmi, co na nich okolní "moderní" svět chrlí, a už jen málokteré z nich si umí užívat prosté a čisté radosti z nejkrásnějšího období lidského života. A pak se tu najdou další, ti nejzastrčenější chudáčci, krčící se na svém kousíčku odvahy a opatrně vykukující zpoza vlastního strachu. Jsou tiše, ale duše křičí o pomoc. Slyšíte to také? Chci psát právě o nich. O těch, co neměli tolik štěstí a nestály jim jen dobré sudičky u kolébky. Těm, kteří si prožili více, než mnozí dospělí, těm, co neznají lidskou lásku, těm já chci naslouchat a věnovat alespoň pár řádků souznění. Snad ne zbytečně. Deneir.

Povídka ze života. Ač se může zdát, není nadnesená. Pro autentičnost zvoleny občas poměrně vulgární výrazy, komu to vadí, nechť dál ve čtení nepokračuje. Díky.