Často se dívám jak spíš. Jak lehce a pravidelně oddychuješ. Dívám se na tvoje uvolněné a bezvládné tělíčko a je mi slastně. Ten nádherný klid, ticho…prostě poezie. Raději nejdu ani do kuchyně udělat si něco k jídlu. Stačí totiž jeden neohrabaný pohyb a tvoje nádherné modré oči se vytřeštěně podívají do pokoje. A zároveň, jakoby ses připravoval na kariéru operního pěvce, se ozve tak hlasitý a srdce (spíše nervy) rvoucí řev.
Ladně tančí mé prsty po klávesnici a píšu tak po tichu, jak jen je to možné. Nevím, proč nevymysleli klávesnici s tlumičem. Rychle se snažím dořešit hromadu úkolů z práce a přitom neustále myslím na to, aby ses nevzbudil. Ještě chvilku si říkám a přitom jsem nestihla ani zapnout redakční systém stránek. To bude tím, že ten internet je hrozně pomalý. I když na druhou stranu, nikdy mi pomalý nepřišel, dokud se v mém životě nevyskytl můj brouček. Je pravda, že jej nechávám tlouct do klávesnice, ale to by nemělo mít následky.
Jsem právě v půlce a dodělávám první banner. Stačí jej jenom vložit na stránky a zkontrolovat. Jenže to je něco, co se mi podaří zřídka kdy. A právě teď když slyším, jak procvičuješ novou árii (že bys byl i skladatel), zanechávám své práce a pospíchám k tobě - ke svému milému zaměstnavateli číslo jedna.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Hodinky | Už se neslyšíme | Panenky z porcelánu | Kolibřík | Kůra