„Ale no tak, pane Františku, co vidíte?“ Odvětil pán s prošedivělým plnovousem a soukromým bazénem na bílém plášti okolo podpažní jamky. „Dej mi to blíž, ať si můžu čuchnout,“ odpověděl. „Pane Františku, tento trik jste zkusil před čtrnácti dny, copak ve vás následky nic nezanechaly?“ „Spíš vzali, ale to je fuk, žebro sem, žebro tam, hlavně mi to trochu přistrčte, abych si moh trochu líznout!“ TRRRRRR, ozval se zvuk bzučáku někde za stěnou a v cuku dveřoletu stáli v místnosti dva svalnatí bíloplášti. „Chlapci, odneste pana Františka zpátky na jeho místo a přineste sem prosím pana Josefa. Kdyby bylo potřeba, nešetřete se sedativy. V tom případě ovšem nezapomeňte podvázat nohavice, minulé čištění koberce stálo dost peněz.“ Dveře robustní kanceláře hladce zapadly. „Není vám zima slečno? Než přijde další pacient, můžete se obléci. A poprosím vás, aby jste se schovala tam za ten závěs.“ Na chodbě sílili kroky doprovázené třením kovu o beton. „Klika cvalka, dvéře letí, Jóža už je v místnosti! Nazdar říďo, jak ti dupou králíci?“ „Posaďte ho chlapci a přišroubujte k židli jako obvykle, až vás budu potřebovat, zazvoním. Kolik jste mu toho dali?“ „Osm gramů GHB by ho mělo udržet na uzdě“, odpověděl větší a holohlavější zřízenec. „Tak pane Josefe, jelikož tu nejste dlouho, rozhodli jsme se u vás zvolit rychlejší proceduru. Nyní vám něco ukážu a vy mi budete říkat, co vidíte, ano?“ „Vidím šaška se spocenýma koulema, je to správně?“ Odpověděl jsem, až se fotka jeho obludné paní na stole zamračila. „Krásné, takže stále máte smysl pro poněkud perverzní humor. Slečno, pojďte k nám prosím.“ „Slint, mlask, slint.“ „Pane Josefe, co vidíte?“ „Slint, slint, mlask.“ „Pane Josefe, prosím soustřeďte se, co vidíte před sebou?“ „Mlask, slint, slint.“ „Dobře tedy, přistoupíme k dalšímu bodu. Slečno, svlékněte se prosím.“ „Slint, slint, mlask, mlask, slint, slint. To, to je ale bobr.“ Řekl jsem a v duchu se ho už dávno dotýkal. „Pane Josefe, zkuste se prosím zaměřit na celek, ne na detaily.“ „Je to bobr s masem na povrchu“. Pán v bílém plášti pomalu přešel místnost a sedl si za stůl. Zvedl průměrně veliké razítko s nadprůměrně vypovídajícím nápisem CHIRURGIE. Držel ho za vrchní kulaté madlo, točil s ním proti mně jakoby se snažil mne zhypnotizovat. Pak otevřel šedou složku s nadpisem František Dobrota, namočil razítko do krvavě červeného inkoustu a za poslední zápis ho použil. A je po rodákovi z blízké vesnice, určitě bych si pomyslel. Měl jsem však na práci něco důležitějšího. Slečna přede mnou stále stála, nahá a nevinná, přesně tak, jak to mám rád. Teda měl jsem. Než mě začali mučit na téhle židli, z které se nemůžu ani hnout, ani použít ruce na rozličné věci, ani utéct, prostě nic. Jen slintat a mlaskat a představovat si všechny ty úchylárničky, co bych dělal. A že ještě pár majstrštychů připravených mám. I když 27 soudně prokázaných obětí mladých žen a dívek zneužitých rozličnými způsoby je dobrý výkon, rád bych si dal šťastnou třístovku. A k té mi zbývají už jen 3 ženy. Tak důsledný jsem byl v zakrývání důkazů. Nebo byly policajti tak laxní? Tak jak tak jsem nemohl nic dělat. Celé tělo jsem měl skřípnuté ve speciálním krunýři v oblasti třísel vybaveným stovkami malinkatých zpětných háčků, které z každé erekce dělají skutečné peklo na zemi. Což je pro sériového sadomasochistického sexuálního recidivistu permanentní rozkrokový armagedon. A tento gaťový boom jsem už chvíli zažíval. Slečna si všimla něčeho v mých očích, zakryla si ohanbí a usilovně začala litovat dne, kdy kývla na tuto královsky placenou brigádu. A dnes ještě litovat bude.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Začátek dlouhé knihy |