„No tak dělej, na co ještě čekáš?“
Uf, to je námaha. Všichni mí přátelé už byli na vrcholu kopce, jen já se ještě stále plahočila směrem nahoru, i když ledovka pod mýma nohama mě vytrvale posílala opačným směrem. Zatínala jsem pěsti, aby mi ruce v sílícím mrazu neupadly a v duchu proklínala toho, kdo přišel s nápadem podniknout menší vycházku do zimní přírody, z které se nakonec vyklubala tříhodinová túra třeskutým mrazem. S rostoucím vztekem jsem škvírou mezi šálou a čepicí pozorovala, jak si osazenstvo na kopci popíjí horký obsah termosky. Konečně jsem se s pomocí všech čtyř končetin vyškrábala k ostatním a lačně natáhla ruce k nádobě, jejíž obsah byl pro mě v té chvíli nedocenitelný. Když jsem si pořádně lokla horkého čaje s rumem, Honza ukázal směrem k lesu.
„Je to zhruba tímhle směrem. Vážně, lidi, už se nemůžu dočkat, jak to o Vánocích roztočíme.“
„Jo? To z toho teda budete mít hodně, když se opijete jak prasata a Boží hod strávíte v posteli s kocovinou,“ rýpla si Lucka. Měla k tomu důvod, o Vánocích měla službu v nemocnici, musela se proto, ač nerada, vzdát účasti na vánočním večírku.
„Ale Lucinko,“ rozesmál se Petr. „První tah v soukromé rezidenci přece musí být výjimečný, ne? Když nás Honza tak hezky zve k sobě na chatu, byla by škoda toho jaksepatří nevyužít.“
Lucie jen cosi otráveně zamručela. Zůstala sedět na zamrzlé lavičce, zatímco ostatní se nahrnuli k Honzovi a navzájem se přehlušovali otázkami ohledně chaty, která nám byla laskavě zapůjčena Honzovým starším bratrem. Při pohledu na vzdálenou dřevěnou roubenku mě přešel vztek na počasí, přírodu i Honzu, že nás sem vytáhl. Nemohla jsem se dočkat Štědrého dne, a hlavně večera. Vždycky jsem toužila oslavit Vánoce s nejlepšími přáteli, a ten den měl konečně nastat.
Byl to hodně náročný den. Nikdy jsem nebyla moc sportovní typ, proto pro mě byl výlet opravdovým zápřahem. Honza nás všechny rozvezl domů svým džípem, do kterého jsme se překvapivě všichni nacpali, i když to nebylo zrovna dvakrát pohodlné. I proto se mi neskutečně ulevilo, když jsem stála před dveřmi svého bytu a odemykala. Hlavu jsem měla k prasknutí nacpanou myšlenkami na voňavou vanu, horký čaj, tlusté ponožky a hned několik teplých dek, proto jsem přeslechla pozdrav, který se mi ozval za zády. Až když se těsně za mnou ozvalo „dobrý den“, otočila jsem se a spatřila paní Macháčkovou s malou dcerkou, mé hrozně milé sousedky, ke kterým občas ráda zajdu na něco dobrého.
„Dobrý den! Promiňte, přeslechla jsem vás,“ omlouvala jsem se.
Paní Macháčková se usmála. „To nic, chápu to. Kdepak jste byla? Vypadáte promrzle…“
„Taky že jsem. Jestli ještě někdy budu chtít jít uprostřed prosince na výlet do přírody, radši mě zabijte hned.“ Obě jsme se rozesmály.
„No vidíte, a to jsem chtěla vzít zítra Anetku do lesa,“ povzdychla si. „Je ten mráz vážně tak hrozný?“
„Řeknu vám to takhle. Když se zabalíte do deseti vrstev, nasadíte si čtvery rukavice a do batohu přibalíte termosku s vroucím čajem, tak ne.“
Paní Macháčková se opět rozesmála. Pozvala mě na čaj, já jsem ale odmítla a šla se radši naložit do horké vany. Řada přišla i na čaj s medem, ponožky, deky, ale taky svetry, vonnou svíčku a film. Při jeho sledování jsem myslela na paní Macháčkovou a její malou Anetku, jak pro ně musí být těžké žít jen tak, bez táty, který jim před třemi lety zemřel při autonehodě. Bylo to vlastně také o Vánocích…
Pomalu jsem usrkávala čaj a dojímala se nad osudy maminky a její malé dcerky, jak těch ve filmu, tak i těch skutečných. Ponuré myšlenky ale zakrátko vystřídaly ty krásné, vztahující se k blížícímu se večírku. Pohledem jsem zabloudila ke skříni, kde jsem měla uloženy dárky pro kamarády a musela se usmát.
„Tolik se těším…“ řekla jsem nahlas a doufala, že stěny skutečně mají uši. Kromě nich jsem totiž doma neměla nikoho, komu bych se se svými myšlenkami mohla svěřit.
Byl Štědrý den a já jsem nestíhala. Během půl hodiny mě měl vyzvednout Honza a já jsem ještě ani nevěděla, co si vezmu na sebe. Mými favority byly džíny a fialové tričko, nebo sukně a modrá blůza. Nakonec jsem se rozhodla pro džíny, v cuku letu si je přežehlila a vrhla se k zrcadlu, abych si něco udělala s obličejem a s vlasy. Právě jsem na sebe lila svůj oblíbený parfém, když se ozval zvonek a já se mohla přerazit, abych byla co nejrychleji u dveří. Otevřela jsem, na rtech připravenou výmluvu, proč mi to ještě pár minut potrvá, a zarazila jsem se. Přede dveřmi nestál Honza, ale neznámý muž v oranžové kombinéze.
„Dobrý den, doufám, že neruším,“ promluvil, když jsem se nezmohla na pozdrav.
„Ne, to ne, ale nechápu…“ Byla jsem zmatená. Co u mých dveří, proboha, dělá pracovník rychlé záchranné služby?“
„Víte, jde o tohle. Před chvílí jsme si odvezli paní Macháčkovou…“
„Cože, paní Macháčkovou? Co je s ní? Je to vážné? Bude v pořádku? A co Anetka?“
Odpověď na poslední otázku jsem dostala, když jsem se podívala dolů. Za záchranářem se krčila popotahující Anetka s malým batůžkem. Vrhla jsem na něj vyděšený pohled. „Ale to snad…“
„Není to vaše povinnost, v případě že si ji odmítnete vzít na starost po dobu hospitalizace paní Macháčkové, jsou tu i jiné možnosti. Vzhledem k tomu, že nemá žádné příbuzné, může těch pár dní strávit v dětském domově.“
Ta dvě slova na mě zapůsobila jako rudá na býka. „To v žádném případě. Je přece Štědrý den! Nemůže jít do žádného ústavu.“
„Takže si ji berete?“ Záchranáři se očividně ulevilo. „Tak mi to tady podepište…“
Podepsala jsem všechno, co chtěl. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč to vůbec dělám, proč si beru na starost úplně cizí dítě. Skutečná tíha mého rozhodnutí na mě dopadla, až když se záchranář při odchodu minul s přicházejícím Honzou. Jeho nechápavý a trochu podezíravý výraz mě utvrdil v tom, že jednoduché to mít rozhodně nebudu.
„Co to bylo, prosímtě? Stalo se tady něco?“
„Vlastně ano…“ Nestačila jsem dopovědět větu, Honza si totiž všiml Anetky a už se nadechoval k výslechu.
Rychle jsem mu vpadla do řeči. „Poslouchej, nezlob se, hlavně se nezlob! Nemůžu jít na ten večírek, musím se postarat o Anetku. Její mámu odvezli do nemocnice, pochop to, prosím! Opravdu nemůžu, mrzí mě to…“
Honza se tvářil šokovaně. „To snad nemyslíš vážně.“
„Musíš to pochopit…“
„Řekni mi,“ začal zvýšeným hlasem, „co máš s těma lidma společnýho, že jim ze sebe děláš chůvu? A zrovna dneska? Ve svým volným čase si dělej co chceš, ale, nezlob se na mě, zrovna dnes ses nemusela zachovat tak sobecky. Ten večírek plánujeme už půl roku!“
„Já vím,“ pípala jsem bezradně. „Ale nejde to! Je mi to tak líto… Taky jsem se na ten večírek těšila.“
„Víš co? Už radši nemluv.“ Honza při řeči upřeně zíral do podlahy. „Ostatní bude moc mrzet, že ses na ně vykašlala.“
„Honzo…“
„Užij si to. A nemusíš nám ani volat. Čau.“
Dívala jsem se, jak odchází a bylo mi najednou strašně smutno. Neměla jsem v úmyslu se ke kamarádům otočit zády, a už vůbec ne na Štědrý den, který jsme měli trávit společně. Moje nálada se ještě zhoršila, když jsem se při vcházení do bytu skoro přerazila o Anetku, stojící ve dveřích a vyděšeně poslouchající naši hádku. Kousla jsem se do jazyka, když mi na něj přišla sprostá nadávka a radši jsem na holčičku vrhla milý, leč trochu nejistý úsměv.
„Tak co s tebou?“
Zavedla jsem ji do obývacího pokoje, který byl plný rozházeného oblečení, jak jsem si nemohla vybrat, co na sebe na večírek. Ve vzduchu byl cítit můj parfém, na žehlicím prkně byla položena rozpálená žehlička a já se začala stydět za svou nezodpovědnost. Usadila jsem holčičku do křesla a pokusila se pokoj aspoň trochu zkulturnit. Pak jsem se šla převléknout do tepláků.
„Dáš si čaj?“ Anetka nereagovala. „Nebo mlíko? Nebo já nevím…“
Neodpovídala mi, ať jsem se jí ptala na cokoli. Začínala jsem mít strach o její zdraví. Jsou přece známy případy, kdy se dítě po traumatickém zážitku dostane do šoku, který může být i velmi vážný. Už už jsem uvažovala, že zavolám záchranku, když Anetka cosi řekla.
„Co prosím?“
„Kty pšijte Těšíšek?
„Cože? Aha, Ježíšek!“ A měla jsem to. Samozřejmě, že jsem na podobnou situaci nebyla připravená, a kromě dárků pro přátele jsem neměla v bytě nic, co bych mohla dát malé holce k Vánocům. Napadlo mě, že u Macháčků doma budou určitě plné skříně dárků pro malou. Vyběhla jsem na chodbu a zabrala za kliku. Nic. Dveře byly samozřejmě zabouchnuté.
Bez veškeré naděje na poklidně strávené svátky jsem se vrátila do bytu a přistihla Anetku při šikanování mého vánočního stromku. Asi metr a půl vysoká jedlička se prohýbala pod nátlakem, který na ni vyvíjely malé ručky, snažící se dosáhnout na perníkovou hvězdičku.
„Anetko!“ vykřikla jsem a běžela zabránit katastrofě. Pozdě. Stromeček nevydržel takový nápor a převrhl se. Anetka ani necekla, byl slyšet jen cinkot tříštícího se skla z baněk a moje ječení.
„To snad ne! Víš, kolik ty baňky stály?“ Nevšímala jsem si ničeho jiného, než barevných střepů, proto mě tolik překvapilo, když se Anetka rozplakala. Vrhla jsem se k ní a začala ji utěšovat. Venku už se dávno setmělo, a já si mimoděk vybavila chatu v lese, kde se teď všichni mí přátelé určitě skvěle bavili.
„Anetko, nebreč, no ták, pšt,“ snažila jsem se ji uklidnit. Během chvilky (nebo spíš pořádně dlouhé chvíle) se mi to povedlo. Posadila jsem ji do křesla a zapnula televizi. Zrovna dávali nějakou pohádku, tak jsem ji tam s klidným svědomím nechala a šla shánět dárky. S dětmi sice žádné zkušenosti nemám, nejsem ale tak hloupá abych nevěděla, že dárky prostě nosí Ježíšek a basta.
Situace ovšem nebyla tak růžová, jak jsem si původně myslela. Kromě krabice cukroví, nějakých serepetiček do vlasů a DVD s pohádkou jsem nenašla vůbec nic. Všechny bohaté dary jsem pečlivě zabalila do balicího papíru a v tašce propašovala do skříně. Posadila jsem se vedle Anetky a sledovala s ní pohádku o Popelce.
„Co se vůbec stalo mamince?“
„Je jí špaťně,“ odpověděla mi potichu, nespouštějíc oči z televize.
„Aha, a kdo jí zavolal sanitku?“
„Šama.“ Najednou se ke mně prudce otočila. „Kty pšijte Těšíšek?“
V duchu jsem se pochválila za svou prozřetelnost. „No, to nevím, Anetko. On se stydí, když jsou u stromečku lidé. Pojď, půjdeme do kuchyně, dáme si cukroví a uvidíme.“ Sama jsem se divila, kde se ve mně bere tolik mateřské něhy.
Nebylo těžké dárky v rychlosti vysypat pod stromeček, když se Anetka nedívala. V kuchyni jsem nám pak uvařila čaj, jí s medem a citronem, mě s pořádnou dávkou rumu. Na kuráž. Když jsem v nestřeženém okamžiku pod stolem zacinkala rolničkou, Anetka vyskočila a s výkřikem „Těšíšek!“ se rozběhla do obývacího pokoje. Šla jsem pomalu za ní, ale už v chodbě jsem slyšela zvuky trhajícího se papíru a výkřiky úžasu.
„Jé! Pohádka!“ Stála jsem ve dveřích a dívala se na ni, jakou má radost z úplně obyčejných věcí. Vím, že to asi bude znít šíleně, a i teď, s odstupem mi taky tak připadá, ale tenkrát jsem se cítila tak šťastná, že jsem nelitovala, dokonce jsem i byla ráda, že jsem na chatu nakonec nejela. Ne, já byla tady, s malou Anetkou, radující se z dárků, které dostala od „Tešíška“, a v tu chvíli bych neměnila s nikým, ani se samotnou královnou.
Usínaly jsme společně na rozložené pohovce, v objetí, jako máma a dcerka. Přesně jako ve filmu, který jsem před nedávnem viděla.
„Ani nevím, jak vám mám poděkovat. Kdybyste cokoli potřebovala, jak říkám, cokoli…“
Seděly jsme v obývacím pokoji u čaje, paní Macháčková a já. Anetka si ve vedlejším pokoji hrála s hračkami, které jí přinesl druhý Ježíšek, ten, který všechny dárky schovával ve skříni. Paní Macháčková pila smradlavý patok bez cukru, který jí měl pomoci při léčbě hojícího se břicha po odstranění žlučníku, já si dopřávala ovocný čaj s pěti lžičkami cukru, jak to mám nejradši.
„Neříkám, že to nic nebylo, ale udělala jsem to ráda. Anetka je moc hodná holka.“ Vybavily se mi vzpomínky na Boží hod ráno, kdy mi pomáhala uklízet skleněnou spoušť, kterou sama způsobila. Usmála jsem se na paní Macháčkovou, která mi nepřestávala děkovat a omlouvat se, že mi svou nevolností určitě překazila plány na Štědrý večer.
Pravda, překazila. Během té doby, co jsem měla Anetku u sebe, se ale ani jeden z mých kamarádů neozval, z toho důvodu jsem naše přátelství začala přehodnocovat. Samozřejmě, že mě jejich chování mrzelo, já si nepřipouštěla žádnou vinu, udělala jsem jen to, co bylo správné a co jsem udělat musela. Byla jsem odhodlaná to vysvětlit komukoli, kdo by se o můj názor zajímal.
„Tak vám děkuji za čaj, už půjdu. Ať je vám líp,“ loučila jsem se. Když jsem vyšla z bytu Macháčkových, spatřila jsem kohosi, jak sedí na mé rohoži, opřený o dveře. Byla to Lucka.
„Ahoj,“ pozdravila, když si mě všimla.
„Ahoj,“ odpověděla jsem. „Jak dlouho tady čekáš?“
„Moc dlouho ne. Můžu dál?“
„Jasně.“ Odemkla jsem dveře a pustila Lucku dál. Nebyla u mě poprvé, už to u mě znala, teď ale, místo toho aby šla dál, zůstala stát v předsíni. Nervózně těkala pohledem ze strany na stranu, z rohu do rohu, jen aby se na mě nemusela dívat.
Tohle mě už vážně nebavilo. „Lucko, poslouchej, proč jsi přišla?“
Podívala se na mě, jako bych právě spadla z Marsu. „Přece tě navštívit, dlouho jsme se neviděly…“
„Ach tak. Neříkej mi, že tebe taky zavrhli jenom proto, že jsi nebyla na večírku.“
Lucie sklopila oči. „Já tam byla. Kolegyně si se mnou na poslední chvíli vyměnila službu.“
„Hmm, tak jo.“ Měla jsem v tom čím dál větší zmatek. „Takže já jediná jsem tam nebyla a všichni mě teď za to proklínají. Musíte ale pochopit, že to jinak nešlo, musela jsem tu zůstat. Je mi jedno, co vám Honza napovídal, já na ten večírek chtěla jít, opravdu chtěla! Nešlo to, ale kvůli tomu přece nepřestaneme být přátelé!“ Do očí mi vhrkly slzy. V mých představách se to tedy jevilo jednodušeji.
Lucka jen zavrtěla hlavou. Když jsem se jí pořádně podívala do obličeje, zjistila jsem, že se směje! Co jí přišlo k smíchu?
„Promiň, nezlob se…“ Teď jsem tedy byla opravdu zvědavá. „Já jenom, že se na tebe nikdo nezlobí! Honza přijel na chatu a jen nám řekl, že ti do toho vlezlo něco moc důležitého, že prostě nemůžeš přijít. Nikdo ti nic nevyčítá, to ani náhodou. Naopak. Když jsme se dozvěděli, co jsi udělala, opravdu nás to překvapilo, a hlavně dojalo. Opravdu, jsi jedna z mála, kdo by něco takového pro někoho jiného udělal. Máš náš respekt, vážně.“
Byla jsem překvapená. „A proč mi teda nikdo z vás nezavolal?“
Lucka se znovu rozesmála. „Děláš, jako bys neznala naše večírky. Několikadenní ranní kocoviny a večerní chlastačky na denním pořádku.“
Začínalo mi to všechno docházet. Žádný z hrůzostrašných scénářů, které se mi odehrávaly v hlavě, nebyl pravdivý, jediná pravda byla jen to, že jsem své kamarády neztratila, dokonce jsem jimi respektována a to jen pro to, že jsem na Vánoce neopustila jednu (téměř) osamocenou holčičku.
„Mám tady pro vás dárky,“ zašeptala jsem. „Veselé Vánoce!“
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Staré časy | Do pekla | Jizvy | Šťastné a veselé! | Špinavá ulice