1. Allegro con brio
„Miluješ mě!“ říkáš, neptáš se, jsi si jistá.
Miluji tě, je to tak jednoduché. Je to tak krásné. Je v tom dětství, svoboda, úžas, strach, ztráta… zapomnění na minulost, na křivdy, na lži...
„Bude nám krásně, broučku,“ pronášíš a zakrýváš si ústa, abych neměl možnost odezírat z tvých rudých rtů, pokud bys ještě chtěla pronést svou čarodějnickou kletbu. Kletbu, kterou učíš i své děti; kletbu, která ti prý přinese život - štěstí.
„Já vím, budeme hrát si a dovádět s tvými holkami a budeme chodit krmit labutě: na jezeře jsou jich stovky, možná i více... a bude nám krásně.“
Cuknou ti ramena: „S holkami?“ „To nejde, to nemohu... On o nás neví.“
On, tvůj manžel, tvůj přívěšek, tvá osina; avšak bez holek tě nebudu mít celou, naše láska bude rozpolcená, rozpůlená, jen nedokonalé naplnění naší touhy; budu tě vídat kratičké chvilky mezi Jeho životem, jejich životem a naším životem; nesmíš lásko! To mi nesmíš udělat.
„Rozvedeš se?“ ptám se... pokolikáté?
„Teď ne. Teď nesmím. Snad později; holky jsou malé, nepochopily by to. Já jim to neudělám; nesnesu ani jen pomyslet na jejich trápení… musím s Ním, s nimi... miluji tě, bude nám krásně... “
Ale...
Kdy, lásko?
..................
Milujeme se. Dvacet minut. Dvacet úžasných minut.
„Promiň, musím už domů, nemohu je tam s Ním nechat,“ říkáš a zakrýváš si červenou, rozohněnou tvář, abys skryla pláč. Smích?
Odcházíš a já ležím a oddychuji samotný na lůžku, které je dosud rozpáleno tvou milostnou vášní; odcházíš za holkami. Za Ním?
................
Ležel jsem na své nepohodlné, avšak nyní tebou vyhřáté posteli asi hodinu, pak jsem se konečně zvedl a vyšel na mrazivý, únorový vzduch. Sešel prázdným lednovým odpolednem k jezeru nakrmit labutě. Kráčel jsem pomalinku, co noha nohu... , cestičkou až k vodě; osamocen, mohl jsem si pro sebe nahlas povídat, zpívat si a ukusovat sousta z veky pro ptáky.
Potom jsem chytil za ruku tvou dcerku - tu mladší, a krmili jsme je spolu. Smáli jsme se a vtipkovali.
„Strejdo, ukaž mi jak chodí trpaslíci,“ volala a já si podřepl a dělal, jakože držím lucerničku. Vzal jsem ji na ramena a řehtal jako dostihový kůň, cválal jsem…
„Strejdo, rychleji!!!“
Lidi, co tam kolem mě chodili se divili, že tak vyvádím a určitě chtěli volat do blázince.
................
Jsi u mě, je rodící se horké jaro, koukáme se z oken a pozorujeme rozpálené chodníky a vysušené křížaly: chodce. Milujeme se a zase je to krásné.
„Miluješ mě!“ říkáš a líbáš mé dosud rozohněné tělo.
Miluji tě, lásko. Jenomže láska je jen slovo; věřím stále tomu slovu? Musím věřit, protože ztratit tebe by znamenalo konec nás, konec štěstí, konec nadějí, kolaps budoucího spojení...
„Miluji tě, lásko, chci tě a tvé holky, chci život, chci krásu, chci zapomenout v tvé vše prostupující dokonalosti,“ pronesu a dívám se do tvých medových, nejkrásnějších očí.
Zase to v tobě škubne: „To ne! To ještě nejde, On o nás neví; holky nesmí o ničem vědět, zničí nás! Nezničím jejich život! Nevezmu jim tátu,“ opakuješ a lesknou se duhovky v tvých medových očích.
„To nechci, ale... můj život ničíš...“
................
Jsem zase sám venku. Procházím městským parkem, kde nikdo není, jen párky milenců a pejskaři s milenci připoutanými k tělům, s milenci na šňůrkách. Kráčím pod baldachýnem ptačího zpěvu a rodících se lístků okrasných keřů.
Všechno kvete, držím ji za ruku, smějeme se na sebe, je ti tak podobná. Hrajeme si na školu, já jsem žáčci a ona učitelky.
„Budeme psát,“ říká přísně a jakože si posunuje brýle na nose, klekám si a ryji prstem do hlíny.
Lidi si zase ťukají na čelo a ohlížejí se, hledajíce telefonní budku.
.................
Na mě, na tebe i na ně padl večer.
„Je čas!!!“ volají na mě neurčité, nevyzpytatelné hlasy.
„Vím, vím,“ uklidňuji je, sebe...
Pomalu jsem se přikradl k domečku, ve kterém s Ním a s holkami bydlíš.
Pozvolna se plížím – nenápadný had, vyrušený ze svého klidu, vrhající se a polykající nic netušící bílé myšky. Obcházím stavení, našlapuje s tichostí nočních motýlů, již nikdy nenarazí.
Okénko do kuchyňky je pootevřené, je červen, dusno a horko. On sedí a kouří u obyčejného umakartového stolu, jaký mají lidé, ale On není člověk!
Je klid, sedí tady sám.
Vzala jsi holky asi k babičce, jako bys tušila, že něco přijde! A teď spíš osamělá ve své posteli kdesi v tomto domě. On je v kuchyni také osamocen; tváří se napůl šíleně a napůl blaženě. Hmátnu letmo do kapsy, zda tam stále je, ale dřív než památku na dědečkova válečná léta pohladím, zvedne se a začne tančit. Nejprve jen krok sun krok. Pak zrychluje na kvapík nebo je to snad polka?. Teď pauza! Zastavuje se. Chytá se za hrudník. Za břicho. Za hrdlo. Už nemá barvu lidí, ani barvu sobě rovných...
Otvírá ústa, křičí beze slov. Podlamují se mu kolena, balancuje polokleče, chytá se stolu, shazuje popelník, jenž je pln nedopalků, ale ta poslední cigareta mezi nimi není, ta se mu přilepila ke rtům a ani Jeho němý křik ji neshodí. Stůl se pod tíhou kácí, rozpadá se a On se válí a nyní křepčí v leže, je to orientální tanec...
Stále křičí a cigareta v ústech doutná.
Byl to pouze kratičký sólový baletní vstup, spíš pouhá předehra velké skladby. Jeho pohyby ustaly, křik utichl, jen cigaretový dým se hýbe.
Hledím skrz pootevřené okno, dým se přestal pohupovat; On se nehýbe, hruď se nezvedá, nedýchá?
Je snad mrtev, lásko?
Spatřuji mrtvé, nehybné tělo, absolutně nehybné!
Je mi slabo, je mi blbě, pocit na omdlení, motám se, klopýtám, budu zvracet? Nevidím už nic, zamlžil se mi pohled do kuchyně, zamlžil se můj pohled na tvůj dům, šátrám kolem sebe, necítím... cítím hrubou stěnu, jdu k tobě, čekej!
Obcházím domovní zeď, hrubou sluncem a větrem; za chvíli stojím před hlavními dveřmi, beru za kliku, je otevřeno.
Uléhám k tobě, přitulím se, snad tě nemačkám, neutlačuji... už nám bude krásně, lásko...
................
Milujeme se v této noci strachu, ale není to láska - je to chtíč, vypuzení stresu, jsi úžasná, nebráníš se... nekřičíš.
Probouzím se vedle tebe, nemohu otevřít vášní slepené oči, neříkáš nic, nehýbeš se.
„Spíš, lásko?“ ptám se, ale vím, že mi neodpovíš.
Otvírám po chvíli zápasu konečně oči. Jsem ve své posteli, byl to sen? Snil jsem, představoval jsem si jen?
Vpily se naše touhy do mé fantazie?
Tisknu se ke svému plyšovému medvídkovi, dárek od tebe. dala jsi mi ho k narozeninám, to jsme se sotva znali, ale ty jsi věděla... nebo jen tušila, moje milá, bylo ti to jasné?
Náhražka?
.................
Deset dnů jsem tě neviděl, deset dnů přemýšlím o svém snu. Byl to i tvůj sen, tak proč cítím vinu? Jen sen, pouhá představa, fantazie, přání...? Probudil jsem se přece doma, daleko od Něj... daleko od tebe. Proč ke mě nepřijdeš? Proč mi nezavoláš? Je jaro, snad i lásky čas! Čas nás dvou... čas nadějí... našich nadějí?
Třeba to nebyl pouhý sen a svět bude teď jenom náš. Krásnější a rozjasněný, roztančený.
„Čekám na tebe, lásko!“ křičím na tvou fotku, kterou jsi mi dala společně s medvídkem.
„Proč?“ překřikuji tvou ozvěnu odrážející se od stěn mého prázdného pokoje.
„Nesmíš na ní křičet, není tvoje, je moje!“ ozve se hlas tvojí dcery, je to ta starší, ta, co první roky života strávila v lásce, v rodinném štěstí.
„Moje a mojí sestřičky. Tatínkova,“ dodává a rozhlíží se po mém malém bytě, „jé, máš stejného medvídka, jakého jsem také kdysi měla... a máš taky fotku mojí maminky? Ví o tom tatínek? Proč na ní křičíš?“ Neodpovídám a ona po chvíli dodává: „Mohu se napít, mám hroznou žízeň a tatínek mě nechce pustit do kuchyně, maminka mi neodpovídá a sestřička se pořád jen směje,“ rozesměje se šíleným, tajemným smíchem. Smíchem tvorů z filmů, nikoli lidí.
Otočím se pro sklenici, ale než ji naplním mlékem, tvoje dcerka nelidským hlasem, hlasem tvorů... ještě zvolá: „Proč?“
Prudce se ohlédnu ke dveřím, nikdo tam nestojí.
Sousedka zabuší na panelovou zeď: „Ticho tam!“
.................
Přicházíš nečekaně, ač jsi očekávána, jsem spokojený, že jsme zase spolu - jsem tak nejistý tvou přítomností.
Díváš se na mě; pokládáš hlavu na mé rameno; šeptáš: „Je mrtev, broučku... je mrtev... jsme živi, čeká nás život! Bude to krásný život...“
„Ano, lásko... smrt... život... začneme od začátku, budeme chodit s holkami krmit labutě, k jezeru a koupat se; bude léto... bude nám krásně. Ty, já a holky.“
„Já, ty a holky,“ opakuješ.
2. Andante con moto
Slastný život.
Ty, já a tvoje, Jeho, holky. Chodíme na procházky, vodíme se za ruce, je nám znovu sedmnáct děti květin, hry na dospělé, svatebčané a děti jsou tvé družičky. Usmíváš se a neskrýváš své dívčí poblouznění, ani ruměnec na tváři.
„Jsi šťastný!“ neptáš se, ty to víš.
Jsem šťastný. Ano, lásko... ale ten Jeho stín! On tu někde mezi námi je, necítíš jeho přítomnost, ale já ano.
Jasně si však říkám: to je ten pravý život, po němž jsi jednou bažil, tak ho hltej plnými doušky, užívej si, žij, žijme!
„Podívej, jak se holky smějí, vědí, že mají nového tatínka?“
„Určitě, to by se přece nesmály...“
..................
Další společná noc v objetí. Holky oddechují ve svých postýlkách s medvídky, princeznami a panenkami. Ale já už mám také svou panenku - tebe a budu teď už navždy tvůj.
Tak proč připouštíš, aby vše zahalila rouška tajemství. Jsi upřímný, miláčku?
Usmívej se, máš mě, mám tebe! Nemusíš se bát, On se nevrátí. Zapomeň, miluj! Slyšíš, lásko, nevzpomínej, připomínej si nový život!
„Tak proč stále přichází? Proč Ho k nám pouštíš! Proč křísíš vzpomínky?“
Je tu, znovu, kouká se na mě, tváří se zlomyslně. Je zase živ?
Na duchy od té doby, kdy mi všemocný duch, jemuž bloudi říkají bůh, nevrátil prarodiče, nevěřím. Sním asi... nebo ne?
„Jdi pryč! Co chceš? Nevidíš, jsme šťastní - bez tebe. Tak zmiz!“
Kouká se na mě přes brýle, ne! To nejsou brýle; je to maska. Je to masopustní příšera. Ale je léto, není masopust, tak proč nosí masku?
„Slyšíš!!! Je léto, spletl jsi se!“ křičím na něj, avšak on mlčí a civí. Civí přes svou masopustní masku dál.
„Nahradil jsi mne, ty jsi měl zemřít, ne já... ty jsi měl být skolen, ne já... cestoval bys místo mě na druhý konec tam, blíže neurčita a tam, kde se zapomíná... mezi tajemnem a dusivou nicotou bys bloudil ty, ne já!“ řekl, ocelově skřípavým hlasem, který nebyl hlasem lidí... kde jsem jenom podobný hlas slyšel?
„Slyšíš. Ty, ne já!!!“ a rozesmál se nepřátelským smíchem, který nebyl smíchem lidí, kde jsem jenom podobný smích slyšel?
Zalitý potem se probouzím vedle tebe. Nespíš, hledíš na mě se strachem a s otázkou v oku. Snad jsem se ptal nahlas? Slyšela jsi mě, víš s kým jsem hovořil? Odpověď znáš... chceš mít ale jistotu.
„Víš, to byl hlas tvé starší dcery, když mi tě nechtěla dát, smích tvé starší dcery, když tě bránila...“
................
Jsou to bezstarostné dva měsíce. Dva měsíce smíchu. Přetvářka strasti je štěstí: proč se teď starat? Minulost jsou jen vzpomínky, které vyprchají. Přítomnost je třeba žít, ne tápat v mlhovinách.
Dětské mozky jsou tvárné, budeme holky přetvářet... hry na třetího, to jsem já a hry na novou, spokojenou rodinu, to jsme my.
................
Bojím se nocí, bojím se návštěv; proč se Ho bojím? Je přece mrtev...
Budím se znovu, opakovaně promočený potem... noční můra!
Ptáš se... proč? Nevíš, neslyšela jsi?
Tak jsem už neměl své noční výlevy, neprozradil jsem se?
„Přišel ke mně, lásko! Nemusel jsem vyzvídat, řekl mi to...“
............
Hlas muže na konci drátu chce mluvit... s tebou!
„Vezmeš si to, lásko, chtějí tě... budu žárlit!“ volám na tebe, vystupuješ z vany - Venuše z mořské pěny - jsi kouzelná.
„Hlupáčku!“ políbíš mě.
„Měl slabé srdce, moc kouřil,“ vysvětluješ do telefonu. Holky běhají po trávníku, ta mladší cupitá k té větší a chytá ji za sukni „Mám tě!“ a pak volá na mě: „Strejdo, hraj si s námi, ona podvádí!“
Směji se na ně a zdvihám palec.
„...ano, infarkt... co myslíte, jinak? Jak? Ale ne, to nemohl, já tu přece byla a neslyšela jsem nic... přijít k vám? Proč? Zítra... ano...,“ zavěsíš a vyhneš se mému tázavému pohledu.
............
Probouzím se vedle tebe po noci, po milování... tvá vášeň ale byla jiná, měl bych něco vědět?
„Musím odejít, večer ale bude zase náš, jen náš, holky budou spát u babičky,“ loučíš se brzy ráno a rtěnkou lehce označíš mou netrpělivou tvář.
„Proč?“
„Chtějí to,“ vysvětluješ a máváš.
.............
Je již poledne a ty jsi s nimi... stále... mám si jít pro tebe?
Do večera se nevracíš. Zdržují tě, strachovat se – neštěstí...?
Pak zvonek... že bys? Zapomněla jsi klíč?
„To se stává, tak jen pojď,“ volám a chápu se kliky
Vstupuješ do dveří: „Co jsi přichystal k večeři, broučku?“
„Já?“ udivený výraz ti vynutil úsměv na rtech.
„Že by holky?“
Líbáme se, jako tenkrát, když jsi za mnou jezdila pouze jednou, dvakrát týdně.
............
Otvírám a nasazuji svůj nejlepší zamilovaný úsměv.
Starší pán ve dveřích: momentka v barokním stylu, futra tvoří rám obrazu s jedinou monumentální postavou, není mnoho místa na obraze kolem něho. Padá mi čelist.
„Vaše paní už nepřijde,“ říká a nelesknou se mu oči, jen ten průkaz, co drží v ruce hází prasátka na místa, která skrývají mé nenasytné tělo.
Moje oči získávají lesk nejhodnotnějších chlapeckých skleněnek v důlcích: „Proč?“
„Nejspíš zavraždila svého bývalého manžela, máme důkazy...“
„Zavraždila?“ ptám se polohlasně a neuvědomuje si, co dělám, nenápadně se rozhlížím kolem nás, zda u dveří nikdo neslídí...
„Pravděpodobně. Otrávila. Cigaretové filtry napustila osudovým jedem,“ vysvětluje, ale já již nevnímám, hadrově uléhám na linoleum.
Ten neznámý muž mě budí proudem vody, nevím, kde ji načepoval: „Haló pane, jste v pořádku?“
„Děkuji.“
..............
Stála jsi mezi dvěma statnými muži ve stejnokrojích, ale nebyl důvod k zášti, neměl jsem proč nyní žárlit – nedržela jsi se jich. Tvá havraní hříva zešedla... zestárla jsi, nebo ti není dobře? Podívala jsi se mým směrem: miluješ mě? Tentokrát to byla otázka. Miluji tě, nemám důvod vystoupit z našeho rozjetého milostného vlaku. Starej se o holky, pokynula jsi výzvu svýma medovýma, vlhkýma očima mým snad taky medovým, kdysi jsi mi to řekla, zavlhlým očím.
Ano, lásko, tvé děti jsou i mé děti. Jsem přece jejich kamarád, jejich strejda, jejich táta – budu učitel jejich životů...
..............
Povolávají mě před celou tu zoologickou zahradu, před kvičící davy: před divadelní nerozjásané publikum. Odpovídám jim snad podle předpokládané pravdy na nesrozumitelné dotazy. V hlavě vidím tebe, Jeho, sebe a nevím, zda jsou to výčitky nebo jen touha vrátit vše o pár let zpátky:
Začneme od začátku, miláčku. Odejdeme od něj. Zmizíme nadobro. Vychováme holky v klidu.
„Připouštíte tedy, že měla motiv a pádný důvod k vraždě svého manžela?“
Nevím, já nic nevím, proč se ptají na něco, co každý ví?
„... a tímto se odsuzuje...,“ ukončují tvé i mé martyrium a já k tobě vztahuji ruku: „Půjdeme domů, lásko.“ Jsem však odstrčen stejnokroji a vyhnán sám do té poloprázdné budovy, která je naším domovem, odcházím k holkám; k jejich tázavým pohledům.
„Nepřijde,“ říkám a usedám na dřevěnou lavici, kde sedí zaražené holky.
„Strejdo... budeš si teď s námi zase hrát na třetího, jako prve, když taky dlouho nešla. Uběhne to čekání rychleji,“ volá na mě ta mladší a hází mi míč.
Ta starší ale vytahuje kapesník, pochopila?
„Jasně, budeme si házet,“ křičí, poté co utřela slzy a mrkne spiklenecky na mě. Pochopila, lásko...
3.Scherzo: Allegro
V noci jsi vedle mne.
Ležíme a jen se potichu, bez hnutí díváme nad sebe na bílý, zaprášený strop, na dvě tenké nitky z pavučiny.
„Máš strach?“ ptáš se náhle.
Zdvihám se na loktech: „Nemusím se bát, tvá starší dcera už všechno chápe, pomůže... a mladší na tebe čeká s míčem.“
Usměješ se: „Tak čekej s ní, broučku, já se k vám za čas vrátím a budou to zase hry na šťastnou rodinku.“
„To víš, že jo!“
Necháváš si úsměv a pohltíš mě, tvé rty mě také vysávají...
Probouzím se ve vaně; má postel, loď na klidné, po bouři se zrcadlící hladině.
..............
„Nezapomeň holky vychovat v dívky.“
„Neboj se, lásko.“
.............
Běháme, schováváme se, učíme se životu ve třech; nikomu vás nedám, nikdo mi vás nevezme, jsme rodina, jsme svázaní, jme sví! Podzim, narozeninová párty, zvou se kamarádi, získávám nové přátele.
„Strejdo, to je ale hezký dárek, od tebe?“ volá a hladí novou panenku po havraních, tvých, vlasech.
„To je ode mne a od maminky.“ špitnu a lehce popotáhnu.
Holky si raději běží házet s míčem...
.............
„Byla to pěkná, ale malinko smutná oslava, broučku,“ říkáš, sedíc na kraji mé postele.
„Jo, mrzí mě to, lásko, hra na třetího už i tu malou pozvolna přestává bavit,“ odvětím a snažím se tě obejmout...
„Strejdo, co ti udělal ten medvídek?“
...............
Sněhulák; závodíme, kdo postaví hezčího. „Hi, hi, vypadá jako ty, strejdo!“
Vánoce; chodíme k příbuzným a ke známým a příbuzní a známí k nám, babičky, dědečci, kamarádi...
Seznamuji se s novými lidmi. Poznávám nové tváře, seznamuji se s Ní... čas vánoc, čas nového života...?
„Je mi s tebou dobře,“ říká a odhazuje šál.
„Jsi krásná, chci tě,“ říkám a usrknu ze své číše.
Milujeme se ve tvém pokoji na tvé - naší posteli a tvé holky rozbalují za tenkou stěnou dárky a chtějí maminku, protože ve sněhu se bílý míč ztrácí...
„Miluješ mě?“ sténá tvou otázku a lačně žmoulá moje tělo.
Přikyvuji. Lásko, přikyvuji. Nejsi tu, proč mě nehlídáš?!
„Miluji tě,“ odpovídám a nerdím se, nebo ta rumělka zaniká v naší vášni, drtím Její ústa, tisknu Její boky, saji... je to láska? Musí to tak být, jsme spolu, Ona je tu v tvé posteli, tvá napodobenina; nezlob se, je tma...
.................
„Vím to, broučku, ale neboj se, jsem tvá,“ říkáš mi ráno, když Ona ještě spí. Odpouštíš mi, jsi báječná, proč jsme se nepotkali tehdy... nebylo by Jeho, nebylo by Jí, třeba by On a Ona?
„Mrzí mě to, jsem tak sám.“ odpovídám a tvářím se nejapně.
„Miluj se se mnou tady, teď!“
„Promiň, nemohu, před Ní...
..................
Jak jsi se to mohla dozvědět, byl to jen sen, nevíš nic? Dělá mi snídani, sprchuje se, co děláš ty, lásko? Lásko... je ještě láska?
Přibíhá tvá starší holka: „Maminka tě prý už nechce vidět, strejdo, pozdravuje tě, ale když jsem jí řekla o tetě, tak začala brečet,“ volá a běží za sestrou na zahrádku, stavět ze zbytků sněhu iglú a nechtějí, abych řezal sněhové kvádry s nimi.
Holky si staví nový dům, nám se do cesty postavila jedna noc, jedna vášeň, jedna zrada. Zradil jsem tě, lásko, mohu ti tak říkat? Nevím, jak se jmenuje, kde bydlí, nevěříš? Lásko... bývalá – ne! lásko??
.................
Telefon. Mám si to poslechnout, mám zvednout sluchátko. Jsi to ty, je to Ona?
„To jsem já... dali mi na tebe číslo a doufala jsem, že to zvedneš... chci se sejít... chci se milovat... chci tě, musím tě... spolu!“
„Nemohu, nezlob se, nesháněj mě, promiň.“ končím a vystrašeně zavěšuji telefon.
..................
„Odpustíš mi?“
„Neboj, až přijdu domů, tak nebudeme vědět nic. Byla to od tebe šeredná rána pod pás, ale jsme lidé, lidé dělají chyby, lidé jednají divně, ale lidé milují... odpouštějí.“
„Vše se navrátí, pak už bude cokoli jen naše. Ty, já a holky.“ doplňuji tě.
„Já, ty a holky,“ opakuješ.
....................
Vybíhám za holkami zpestřit jejich dětské hry.
„Budeme hrát zas na třetího? Na pikolu... na babu? ...na šťastnou rodinu...?“
„My už máme dost těch dětinských her, strejdo, přines nám maminčiny šminky!“
„Holky vyrostly, lásko, jsou z nich dívky, musíš je vidět,“ říkám ti a utírám slzu, protože tu nejsou s námi.
„Těším se na ně.... broučku, opatruj je a piplej je, brzy vás všechny zase uvidím.“
„Odpustila jsi mi?“
Ticho, jen ozvěna dívčího hašteření, hádky o tvoje šminky.
„Pusť... ty pusť!“
....................
Pak přišla ta starší ze školy, že prý se říká, teda, že prý říkají... jsi nejspíš v nemocnici, říkají, že jsi se zbláznila – zmlátila dozorkyni a dvě spolubydlící. Vím: máš páru, miláčku, ale proč? Uvidíme tě ještě?
Rozhodnutí už není v rukou lidí, je v rukou bláznů v bílých pláštích, doktorů, psychiatrů. Zlíbí se jim tě zdržovat nebo tě vrátí k nám; do života?
Požádáš, nebudeš se rvát... požádám, budu se za tebe rvát!
Ta tvá mladší dívka se mě ptává, jestli blázny pouštěj do svých domovů. Slyšíš, co o tobě říká...?
„Maminky nemohou být blázni, huso!“ mírní ji ta druhá , „strejdo, kdy maminku vyléčí? Kdy se k nám vrátí?“
Neodpovídám... nevím... vrátíš se?
...................
Směješ se šíleným smíchem a máváš mi před očima klouby prstů, které máš stále rozdrásané od ran. Sedneš si ke mě na naší postel, ale tvůj pohled... to není lidský zrak, jsi to ty, má lásko? Proč mi připomínáš Jeho pohled.
„Spíš s Ní!“ tvá oznamovací otázka, kde jsem jenom slyšel tento hlas? Je to tvůj hlas?
Netrap mě opět, víš dobře, že to dávno skončilo.
„Ne, lásko... víš přece, že...“
„Už nikdy, slyšíš, už nikdy!“
4.Allegro
Vystupuješ ze sanitky, bílé, erární pyžamo ti nechávají; doktor se mě ptá, zda tě zvládneme - co je to za otázku, jsi přece doma , jsi přece u nás, u mě, u svých dívek.
Motáš se, to je prý po té poslední injekci; to by vysvětlovalo i tvůj skelný, netečný pohled, tvůj nepřítomný výraz, tvou vážnost... objasňuje to tebe, lásko.
Přibíhají dívky a křičí na tebe; jsou tak rády, určitě si tento okamžik představovaly pod svými hebkými vlásky stokrát, tisíckrát. Líbají tě – ahoj mami, jsme tak rády...!
Ale já nevím – mohu, lásko?
Nereaguješ - to je určitě po té injekci, za chvíli tu budeš s námi, utěšuji sebe, utěšuji tvé dívky... zase já, ty a dívky.
Dívky ale tvou netečnost nechápou. Jsou už velké, neboj se, pochopí tě. Vítězství mateřské lásky...? Bohužel já tě taky moc nechápu, snad to je pouze po té injekci a pak přijdeš?
Takový odstup matky, milenky? Odvádíme tě do tvojí... naší ložnice a v identifikačním, nemocničním pyžamu tě ukládáme na lůžko. Snad se vyspíš ze všech těch narkóz a vrátíš se brzy ke mě, k nám... ?
................
Ráno se neprobouzím vedle tebe. Spal jsem raději sám na gauči v obýváku. Nevadí ti to, lásko?
Nevím, zda jsi ještě plná vzteku a temné žluče – plná hniloby!
Bylo tvé odpuštění jen sen, byla to pravda, lze věřit člověku v nemocničním pyžamu?
V domě je ticho, ani tvůj hlas nezazní, ani dívky se nehádají; slyším pouze svůj dech a bouchání srdce v mém hrudním koši. Měl bych se začít strachovat, lásko? Strachovat o nás? Dívky spí v pokojíčku s kresbami hrdinů, princezen a zvířátek. Jsou v bezpečí, nemyslíš? Mám mít strach o tebe – doktor nás ujišťoval, že to už bude jen lepší, proč by tudíž nebylo? Vstávám z vyhřátého gauče, není vyhřán tebou, tak snad malinko jektám zuby. Otvírám dveře do chodby, vyvanul chladný závan, jakoby Jeho dech, ale On je přece odčiněn, lásko!
Vůně Jejího parfému? Ona je přece zapomenuta, lásko!
Je tu přesto divné ovzduší, cítím cosi, k čemu jsem možná kdysi přivoněl. To bylo ale tak dávno, tenkrát, kdy jsem se plížil tichounce pod okny vaší kuchyně. Ta vůně mne tehdy připravila na chvíli o rozum. Před naším štěstím – krátkým životem v lásce a s holkami. Tehdy, než tě odvedli, lásko. On v té kuchyni ležel a tančil po podlaze a rozrazil si hlavu o hranu stolu; tehdy se vyvalil ten odér, cítíš to také, lásko? Cítíte to také, dívky?
.................
Valí se to z pod kuchyňských dveří. Je třeba zakřičet, otázat se: „Je tam někdo?“. Ale vím, že ta otázka zůstane nezodpovězena, nezbývá než nahlédnout dovnitř.
„Čeho by ses bál, pojď přece... neváhej, já nejsem šílená, jen to hraji, abychom se mohli... broučku. Ty víš přece, že tě chci, a že vražda je pouze nepatrný prostředek k dosažení svého,“ mrkáš potutelně a tiskneš se ke mě, malý psík – tak závislý na přízni okolního světa, tak závislý na lásce svých...
„Doktor ale... miláčku?“ vzlykám svou otázku
„Snad bys nevěřil doktorům, nebo myslíš, že oni... nikoli já!!! Ztrácím v tebe důvěru, řekli jsme si přece tolikrát, že pravda... mezi námi... pravda je láska?“
„Máš pravdu, pravda je láska – láska však nemusí být pravda; láska může být i zradou, podvodem, lží... milujeme, když zapomeneme. Zapomnění je... láskou. Snaží se nám vymývat mozky, snaží se ovládat pravdu... snaží se ovládat lásku; nutí nás si vzpomenout na křivdy, na minulost... ovládat nás, naše životy.“
„Broučku... chci tě... milujme se... zapomeňme!“
.................
Otevírám opatrně kuchyňské dveře a rozhlížím se. Stojíš u linky, mírně rozkročená, oči, jež nesou stopy šílenosti, těkají ze mě na dívky, které sedí u stolu a sklání se v nepřirozeném úhlu nad své misky s rozbředlými kukuřičnými lupínky, topícími se v mléku.
V pravé ruce svíráš kuchyňský nůž a obě dívky mají proříznutá hrdla.
Nedýchají. Krev kape na linoleum a kaluže na podlaze vydávají ten tajemný zápach. Pomalu se šouráš ke mě, není kam ustoupit, dveře se samy zavřely.
„Lásko... polož nůž a pojď, obejmu tě!“ lákám tě a doufám v sílu naší lásky! ... naší lásky?
„Už nikdy, slyšíš, už nikdy!“ křičíš a pomalu zdviháš nůž
„Lásko... snad bys... ?“
Bodlas.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Gnorr - cesta pomsty | Spam | care-assistant (ošetřovatel) | Tvoje symfonie | Whistleblowing