Strašák

Autor: Nuclear, 14.10.2014, Povídky

  

Po ulici přejelo auto. Vždy, když projelo kolem jedné ze svítících lamp, odrazil se od jeho zpětných zrcadel nepatrný paprsek světla. Osvětloval tak dům po domu. Až u domu s číslem popisným 64 se světlo najednou vytratilo. Ztratilo se v davu svých vrstevníků jiného světla. Fotony pokojového světla si vyžádali jeho přítomnost, ten se podvolil. Mimochodem tímto chováním vzbudil v budoucnu vášnivou hádku fyziků z celého světa, kteří si tento jev nedokázali vysvětlit a tak ho jednoduše označili za nesmysl a zmatenost.

Pravdou ovšem zůstává, že v pokoji, do kterého se paprsek dostal, se v tu chvíli rozzářil. Možná to bylo díky onomu paprsku, ale malá Lucy, která seděla na postýlce, onu zář přisuzovala příchodu maminky. Každý ať si vybere svou pravdu-to je mimochodem fráze kterou žádný fyzik nikdy nepronesl. Lucy ale na fyziku neměla ani pomyšlení. Seděla. Pokrčené nohy si objímala kostnatými bledými pažemi. Rukávy její noční košilky s velmi pěkným motivem medvídka Pů ji sahaly po lokty. Kulatý obličej, který měla až doposud zabořený do kolen, vypadal poněkud pomačkaně, trochu jako, když se vyndá prádlo z pračky. Přesto to byl obličej princezny, už jen korunka jí chyběla. Zlaté lehce kudrnaté vlásky se jí asi pokoušeli vypít oči-při této příležitosti podobné brčkům. Nosík měla trochu nahoru, ale to jí rozhodně nedodávalo zjev nafrněné princezny, spíš jí přidával na vznešeném zjevu. V jejích očích se dalo vyčíst mnoho. Vypadaly teď, jako nějaký obrázek-zelený palouk v plamenném kruhu odkud není úniku. Přesto z nich vyzařovala také pronikavost a ostrá dravost, jako u mladé šelmy. Teď je upírala ke dveřím pokoje, kde stála její matka-Carrol.

„Copak, miláčku, ty jsi plakala?" zeptala se Carrol, ačkoli samozřejmě věděla, že ano. Každý večer je to stejné pomyslela si. Lucy na ní pohlédla, párkrát zamrkala, jak se snažila přemoct povodeň slz, ale nakonec hráz praskla a Lucy se dala do usedavého breku.

,,ŠŠŠššš..." konejšila ji maminka, která si k ní mezitím přisedla na postel. Objala ji a jemně ji hladila po vláscích. Tiskla ji k sobě a cítila, že se dcera uklidňuje. Zvláštní to úkaz, matčino objetí-poráží i ten největší strach, zažene každé trápení i bolístku jednoduše je magické.

,,Já nechci mami, prosím ještě nechci jít spát..." žadonila Lucy stále zabořená do županu svojí milované maminky. Carrol se zhluboka nadechla aby zopakovala svůj každodenní proslov: ,,Lucy, žádní bubáci nejsou, jsou to jenom výmysly hloupých lidí, kteří těmi příběhy o nich děsí malé holčičky jako ty. Já s tatínkem jsme hned vedle, nemusíš se vůbec ničeho bát. Zůstanu tu, než usneš ano? Povím ti nějakou pohádku, chceš?"

,,Bez bubáků a strašidel!" vyjednávala Lucy, která stále odmítala pustit maminku ze svého sevření.

,,Samozřejmě zlatíčko.." souhlasně kývla hlavou. Lucy už neplakala, dívala se mamince do očí. Vypadala opravdu zoufale a v Carol ten pohled vyvolal neurčitý pocit-byla to slečna bezmoc? Nebo snad strach z toho, že nedokáže svou holčičku přimět jít spát, že jí nedokáže ochránit před imaginárními strašáky?.

-zasranej Booc - zaklela v duchu.

2

Booc nebyl až tak zasranej. Carrol ho kdysi mívala velmi ráda, byl to skvělý pes a vpravdě se ani nejmenoval Booc, to by bylo i na psa hloupé jméno, jmenoval se Bruck, ano o nic lepší ani originálnější, ale co naděláte. Booc se mu začalo říkat kvůlu jeho mladé paničce-Lucy, která měla tehdy poněkud problémy s tím prrrrooorrradným „R“. A tak, když na pejska volala, došlo k jeho překřtění. Jinak to ale po všech stránkách byl plnohodnotný pes, hloupé jméno ho nijak nepoznamenalo. Štěkal na pošťáky, kňučel, když jste mu šlápli na ocas, vyl při úplňku, požíral své exkrementy a vůbec se vyznačoval všemi psími dovednostmi a vlastnostmi. Už je to skoro rok, co mu vystrojili mazlíčkovský pohřeb, no však to znáte, jen malý obřad, pouze nejbližší a žádné velké okázalosti. Zvláštní věc, podobnými slovy popisujeme jak obřad ukončení života a stejně tak vstup do "nového" (manželského) života, veselá představa.

Bohužel Boocova smrt byla poněkud temnější než by bylo bývalo záhodno. Vlastně byla temnější než nejtemnější noc. Drahý a všemi milovaný chlupatý člen rodiny se jednoho dne, ne však poprvé, zaběhl. Nebyla to nijak podivná věc, občas si každý pes musí zajít na poštěk s psamarády a tak se o něho nijak neobávali-však on se vrátí, až dostane hlad.

Většinou se Booc dostavil na večeři, skládající se z nechutně páchnoucí konzervy-jeho nejmilovanější, kolem sedmé až osmé hodiny psí, které se šťastnou shodou okolností shodují s časovým pásmem, ve kterém leží Upton, svět je plný náhod.

Rodina již prozkoumávala ulici před domem, zdali jejich mazlíček už nečeká za vraty, chudinka malinký, ale on se stále nevracel. Lucy už v sedm hodin začala nabírat a očíčka se jí zalily obrovskými slzami, zřejmě nebyly tak obří, ale v porovnání s jejím obličejíčkem to byly hotové slzné oceány. Její otec, Jacob Mallark, už to její fňukání a manželčino naléhání nemohl vydržet. Došly mu argumenty, proč by psa neměl jít hledat a když se pokusil použít některý již použitý, shledal, že jeho choť má skvělou paměť a tvrdou hlavu-ne, že by o tom nevěděl. A tak na sebe hodil koženou bundu s logem motorkářského klubu Roccat s vyobrazenou lebkou se zkříženými řídítky, skuteční piráti silnic, a jal se hledat zatoulaného chlupáče. Když byl v půli příjezdové cesty, k jejich domu, vyběhla ven Lucy s napůl oblečenou větrovkou a se zarudlýma očima. Ani se nepokusil o odpor a vzal svou dceru na ramena.

3

A tak pročesávali ulice jejich sousedství jako nějaká ošlehaná policejní dvojka - Velkej Taťka a Lucy the Cop. Po půlhodině obešli snad všechny sousedy a poptali se i několika náhodných kolemjdoucích, o Boocovi ale nikdo z nich nic nevěděl. Až na jednoho z náhodně kolem jdoucích mladíků dostali zápornou odpověď, z mladíka však křížovým výslechem vymámili odpověd: „Pes? Booc? ....Jooo Boooooooooc... ano s tím jsme mluvil před chvílí, chtěl mě požádat o ruku, ale já...už... jsem zasnoubenej s akvarijním rejnočkem." poté se rozesmál na celé kolo, zřejmě patřil k fanouškům jeho dobrého humoru. Ačkoli, když se Jacob podíval na jeho, teď smíchem zrudlý, obličej všiml si prasečích očíček rudých od krve. ,,Aaa ty zkuřko jedna...", pomyslel si s lehkým úsměvem a pokračoval v hledání Booca, které začínalo být obtížnější než očekával...

Po prozkoumání celého okruhu sousedství a negativním výsledku jejich pátrání musel přikročit ke krajní variantě. Krajní varianta v tomto případě znamenala poblíž se nacházející les. Třeba si Booc narazil nějakou fenku a chtěl mít romantické soukromí. Tak to mu to trochu překazíme, pomyslel si Jacob a zamířil k novému cíly. Dcera se mu pěkně pronesla, vytrhala mu již spoustu vlasů, přestože jí prosil, aby se ho nechytala za jeho poslední zbytky mladické kštice, za chvíli si mne budou plést s jejím dědou, problesklo mu naléhavě hlavou, kritický zásah do mužského sebevědomí. Ještě nebyl nijak starý, za 2 měsíce měl oslavit teprve 41 narozeniny. Pro Jacoba to ovšem bylo nesmírně pokořující, vždy se domníval, že, když bude žít zdravě, sportovat a aktivně sexuálně žít, nemusí se věkového faktoru obávat. Evidentně se mýlil. Z jeho bujné kštice černých kudrnatých vlasů se nejen přispěním jeho dcery stávala stále řidší a řidší přírodní rezervace, dnes již zaplněná i několika stříbrnými seschlými jedinci. Stejně jako jeho vlasy i svaly začaly poněkud zapomínat na svou někdejší sílu. Stále byl ale dost silný, a hrdý, na to, aby nesl svou dceru na ramenou, ačkoli po obchůzce kolem sousedství se mu již nedostávalo dechu a začínal funět.

Les v této večerní hodině vypadal mnohem větší, mnohem méně přátelský. Tyčil se nad sousedstvím jako nějaká hrozivá připomínka přírody, kterou si člověk zkrátka nemůže podmanit. A tam právě mířili - Jacob a jeho dcera Lucy. Lucy sem tam propukla v krátký pláč, který Jacoba dráždil, neměl rád ufňukánky, nikdy mezi ně nepatřil, on byl přeci mužný muž. Jeho dcera věděla, že takovéhle pofňukávání tatínka rozčiluje, ale nemohla si pomoci, alespoň se tedy snažila své emocionální výkyvy co nejvíce ztišit a omezit. Když se však podívala na potemnělý les, na všechno zapomněla a rozplakala se. Tentokrát to nebylo ze smutku ani z toho, že na ní někdo z dospělých zvýšil hlas, byl to strach. Les se jí vůbec nelíbil. Pokřivené větve stromů, které ve dne přímo vybízely ke šplhání až do korun stromů, nyní působily jako pařáty příšer vábících malé děti do svých ďábelských spárů. Rozklepala se.

Jacob, který už měl toho klepotu na jeho ramenou dost, se poněkud jedovatě zeptal, jestli je jeho dcera schopná alespoň na chvíli přestat, že on chudák má jen jedna ramena. Dcera však ne a ne přestat a tak ji sundal na zem. Lucy se podlomila kolena. Jacob se v první milivteřině vyděsil, že se ji něco stalo, poté si ale uvědomil, že musí mít v nožkách brnění z toho celovečerního nošení a uklidnil sebe i dceru. Lucy se stále třásla. Jacob si nebyl úplně jistý, co by měl dělat, a tak Lucy objal, políbil na čelíčko. Zdálo se že to zabírá. 

„Já tam nechci tatí…“ ozval se uzlíček na zemi před Jacobem. Hlásek měla tenký a přerývaný od věčného pláče. Na to se pověsila tatínkovi kolem krku a pevně ho sevřela. Sevřela ho tak pevně, až měl Jacob problém se nadechnout. To už něco znamená, alespoň myslím, sakra jsem špatnej táta, uznal v duchu sebekriticky. 

„Tak dobře zlatíčko,“ řekl lehce přidušeným hlasem, „..tak půjdem domů, však on se přeci vrátí, neboj se, je to chytrej pes“. Na to Lucy nic neřekla, pouze smutně zaštkala a vydala několik zajíkavých zvuků. Jacobova bunda již byla v místě, kde do ní Lucy zabořila svůj obličej úplně mokrá, no jo, zkrátka kvalitní materiál, že ano. Zrovna, když se pokoušel dceru opět vysadit na svá ramena, ozvalo se z lesa hned několik zvuků. 

Prvním bylo hlasité štěkání, samozřejmě to byl Booc, kdo jiný. Ovšem v ozvěnu se mu ozval jiný, mnohem hrozivější zvuk. Nedal se popsat čímkoli, co lidé znají. Jednoduše pro něho neexistuje slovo, které by ho popisovalo, lidé to mají dobře vymyšleno, když pro něco nemají zavedené slovo, zkrátka to neexistuje. A přeci se z lesa stále ozýval onen chroptivý zvuk, byl to smích? Chvílemi přeskočil do jiné tóniny. Chvíli byl vysoký a pisklavý a pak zase hluboký a chrochtavý. Tohle vše se odehrálo během několika vteřin. Otec s dcerou zůstali přimražení nenadálou směsicí zvuků, které jak se zdálo, přicházeli z místa, které nemohlo být nikterak daleko. 
„Boocu!“ zvolala zděšeně Lucy. I přes onen hrozivě neidentifikovatelný zvuk, který oba slyšeli, se zdálo, že se malá holčička usmála, má důkaz, že Booc je blízko a že brzo bude moct jít domů a nechat si přečíst od maminky nějakou pěknou pohádku. 

Jacob už na nic nečekal, popadl dceru, hodil si jí za krk a nejrychleji jak jen mohl, se rozběhl k místu, odkud vycházeli zvuky. V hlavě neměl žádný plán. Netušil co způsobilo ten děsivý za nehty se deroucí a lebku navrtávající zvuk. Netušil ani jak ho popsat. V kratičkém okamžiku si představil, jak to bude vyprávět kamarádům u piva: „Jó hele to nic není, to já jednou s dcerkou hledal toho našeho zasranýho tuláka, když tu sem vám slyšel….no já vlastně nevim co to bylo, ale bylo to děsivý.“ Sakra, za tohle si nevysloužím ani panáka zelený. Vůbec nechápal, jak v téhle chvíli může myslet na podobné nesmysly, občas sám sebe pobavil. 

Les překvapivě nebyl uzpůsobený k rychlému pohybu mezi místy, která nebyla na vyznačené cestě. Pohyb tak byl pro Jacoba velmi obtížný, samozřejmě dalších 25 kilo na ramenou ve tvaru jeho dcery tomu nijak neprospívalo. Více než běh tedy jeho pohyb připomínal potácení opilce, sem tam zaškobrtl o větev ležící na zemi, po chvíli o pařez vyčnívající ze země jako náhrobek stromu, který tu kdysi rostl. Dech se mu krátil, ale nepolevoval. Čím hlouběji se lesem prodíral, tím více si uvědomoval, jak strašlivě ten zvuk, který při běhu analyzoval jako…jako smích, alespoň pro teď (jako každý člověk měl rád, když mělo všechno své jméno), zněl. Lucy mu na ramenech poskakovala a tahala ho za zbytky jeho slavných kadeří, no co, teď už to přežiju. 

Z bezprostřední blízkosti se ozvalo zašustění listů. Jacob se okamžitě zastavil. Sotva popadal dech a svaly ho pálily. Lucy už zase plakala. Ocítil poryv ledového větru. Nyní se ozval štěkot. Vlastně to nebyl štěkot, bylo to kňučení, naléhavé a bolestné kňučení. Mrazilo z něho v zádech, nebo za to mohl ten ledový vzduch? A potom se to stalo.

Zvuk. Ten podivných chraptivý, ledový zvuk. Už se neozýval z dálky, byl…byl přímo v jeho hlavě. Prosakoval se jejich kůží a zarýval se do kostí. Jacob sklouzl na kolena. Vše trvalo jen chvíli. Lucy přestala plakat a její tělo zvláčnilo. Otci se jí podařilo zachytit před tím, než jeho omdlelá dcera dopadla na zem. Sám balancoval na hranici skutečného a snivého světa. Další poryv ledového vzduchu a všechny zvuky byly ty tam.

Několik metrů od nich se zvedl stín, bylo to zvíře. Jacob zaostřil a poznal jejich mazlíčka. „No konečně ty pacholku.“, vydechl jakoby z posledních sil. „Pojď hochu, jdeme domů, pojď honem!“ pokusil se nasadit přísný tón, kterým člověk obvykle vydává pokyny. Pes se však ani nepohnul. Booc tam prostě jen tak stál a zíral na své páníčky. Zakňučel, ale stále zůstával stát. Oči mu ve tmě zářily, byl to strach?. Vždycky mě zajímalo, jaké to je, vidět jako pes- opět náhodná myšlenka, která proletěla Jacobovi hlavou, dnes se to jimi v té mé kebuli hemží, pomyslel si, než se zase vrátil do mrazivě strašné reality. 

Booc, který se evidentně nemohl pohnout, s sebou zničeho nic škubl. Byl to tak nečekaný a rychlý pohyb, až Jacob vykřikl, jak se lekl. Ani on do té doby nebyl schopen se postavit na nohy, ale teď jako by se něco vytratilo. Při svém škubu Booc spadl na zem. Jeho pád byl natolik nepřirozený, že za normálních okolností by se to dalo považovat za veselý kousek, ale když jste v temném lese, slyšíte podivné zvuky a váš mazlíček udělá něco podobného, můžete se taky klidně znečistit strachy. Dopadl tvrdě bez protestů, bez hlesu, jako loutka, které v jeden okamžik ustřihnete všechny provázky najednou, konec představení. Ležel bez hnutí. Booc opustil jeviště, už nikdy žádnou roli hrát nebude, byl konec. 

Jacob tupě přihlížel nastalé situaci. V hlavě měl prázdno, v těle strach. A hrůzám ještě neměl být konec. Zrovna v okamžiku, kdy se vzpamatoval a začínal si uvědomovat, co se právě stalo, zdálky se k němu přiblížil smích. Ano, tentokrát to skutečně byl smích. Ačkoli se nepodobal žádnému z lidských smíchů, však víte, různí lidé se různě smějí, někteří hýkají, jiní chrochtají a další kašlou, lidé jsou podivná stvoření. Tenhle smích byl mrazivý, vůbec nepůsobil vesele. Byl to poryv ledového severního větru za mrazivých sněžných nocí. Zněl jako, když se rozbíjí sklo a přesto to byl bezpochyby smích. Jacob byl už zase přimrzlý na místě a bez mrknutí naslouchal. Těkal očima a hledal původce onoho smíchu. Při tom si všiml, že Lucy už se probrala, „bože můj, musím jí odsud dostat!“ pomyslel si. Oči měla zarudlé od pláče, který už jí ovšem přešel, díkybohu. Svůj strnulý pohled upírala někam mezi stromy. Ihned se podíval tímž směrem a strach, jehož ukazatel už teď balancoval na hranici mezi šílenstvím a omdlením, doslova explodoval. Uviděl ho. 

4

Stál tam. Vysoký, nepřirozeně vysoký. Zahalen do stinného obleku, nepřirozeně temného. Celý byl zkrátka nadpřirozený. Nebylo zcela jasně vidět, kde jeho tělo, pokud to bylo tělo, končí. Jako by to byl oblak, temnější než okolní tma, nějakým podivným strašidelným způsobem zformulován do své podoby. Jen tam ta stál a vydával onen šílený zvuk, který se zarýval do lebky. 

Jacob chtěl křičet, chtěl řvát na celé kolo. Chtěl odsud pryč, a musel odsud dostat svou dceru. Svou milovanou dceru. Cítil, jak se mu vrací cit do těla, jako by se do něho vrátilo teplo - živoucí teplo. Už vstával. 

Temnotemná postava se přestala smát. Promluvil. Ačkoli nebylo poznat, zda má ústa mluvil zřetelně, ale mrazivým šepotem. Šepot vlastně nevycházel z něho, byl uvnitř Jacobovi hlavy, vše ostatní utichlo, byl tu jen jeden hlas. 

„Díky, byl jsi štědrý člověku…“ hlas doslova bodal a s každým bodnutím přicházela bolest jak při kocovině, Jacob už zase nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. A hlas pokračoval ve svém mučení: „…už roky jsem nejedl, měl jsem hlad…“ odmlčel se, ale zřejmě ještě mínil pokračovat. Odmlčel se, jen aby si vychutnal tlumený nářek Lucy, byla v šoku. Celá se třásla, slzy už ani nestačily téct. Vydávala přerývaný zvuk, který už se pláči vůbec nepodobal. Jacob se zuřivě snažil pohnout. Chtěl toho hajzla zabít, zmasakrovat ho, ukopat k smrti. Úsilím zrudl v obličeji a začal se navzdory okolní i vnitřní zimě, potit. Když shledal, že je svým vlastním tělem uvězněný, pokoušel se řvát, ovšem ani tento pokus o vzdor nebyl úspěšný. Byl naprosto bezmocný. Bezmoc z něho vystupovala potem, vyzařovala mu z očí, dokonce cítil, jak mu pulzuje v žilách. Pocítil dokonalý a nefalšovaný dětský strach. 

ON tam stále jen tak stál, opřen o strom. Neurčitý a děsivý. Obdaroval své šokované publikum posledním smíchem. 

„Neboj, budu doma na večeři..“ pravil a stejně jako se objevil, zmizel. 

5

Vše zmizelo. Vše se ztratilo v mlžném oparu. Obklopen tmou a vzduchem zůstal Jacob osamocen. Byl uvězněn ve své vlastní mysli. Třásl se po celém těle. Poté uviděl jediný jasný předmět v temné mlze. Zlatavě zářil do okolí. Byly to zlaté vlásky jeho Lucy, jeho milované Lucy. Rozplakal se. Lucy měla zavřené oči. Zůstala po onom šoku ležet bez hnutí, ale dýchala. Byl to ten nejhorší táta na světě, nedokázal jí ochránit. Selhal. Jelikož mu stále nesloužily končetiny tak, jak by měly, plazil se ke své dceři. Vše okolo se zdálo obrovské, stromy narostly do astronomických velikostí, pařezy měli velikost rodinných domků. Byl v porovnání se světem naprosto miniaturní. Nebyl nic. 

Když se doplazil k Lucy, cítil se slabý, doslova ochablý. Položil svou dlaň na její vlásky, byly plné malých větviček. Hladil ji a plakal. Několik jeho slz dopadlo na její tvář. Zdálo se, že přichází k sobě. Svět byl stále obří a rozmazaný. 

Svět pro něho zůstal rozmazaný, když svou dcerku vynášel z lesa. Byl rozmazaný, když se vrátil domů. Nedokázal zaostřit své smysly ani tehdy, když vysvětloval manželce co se stalo, ani nevěděl co vlastně mluví, věděl pouze to, že ji nevyprávěl o tom strašlivém zážitku, prostě plácal co mu slina na jazyk přinesla – zabralo to, tedy přinejmenším se ho Carol už na nic neptala. Svět ale pro Jacoba zůstal rozostřený a šedivý již na celý život. Snažil se pít a zapomenout. Nemusel se tedy zrovna přemáhat. Navždy byl poznamenán oním okamžikem. Ale dospělí, zejména muži, mají podivnou vlastnost, pokud jsou svědky něčeho neskutečného, jednoduše se to nestalo. A tak žil Jacob po celý život týrán vzpomínkou na nic. Věděl, že má strach, že je doslova vyděšený k smrti, ale zapomněl čím. Jak již jsem několikrát řekl, lidé jsou pravděpodobně nejpodivnější obyvatelé Země.

Děti, oproti dospělým, nemají vůbec žádné zábrany, co se týče nemožných, neskutečných či nadpřirozených věcí. Mají mnohem otevřenější mysl, je tedy velmi možné, že největší filosofové jsou zrovna děti, je škoda, či možná záměr, že se žádné z dítek nedokáže plně vyjádřit k věci podstatné a když se vyjádří, je jeho návrh smeten ze stolu s odmítavým „Ale jdi ty mudrlante.“. Ve svých představách jsou plně odkázány na své pocity, na rozdíl od svých budoucích, starších, já. Ovšem, z té změti pocitů musí být tak malý človíček zmatený. Jedním z příkladů tohoto jevu, je takzvaný „Bezdůvodný strach“, jak to nazývají dospělí. Není bezdůvodný, spíše nepopsatelný. Děti někdy zkrátka vědí, že mají strach, jen nevědí z čeho. Nebojí se konkrétní dospělé věc a tak to nemohou dospělým vysvětlit, pouze cítí strach. 

6

Přesně tento pocit zažívala, nyní již desetiletá, Lucy. Ne jen teď, ale poslední rok. Byl to hrozný rok. Čtvrtá třída byla pro Lucy noční můra. Hloupí učitelé vyučující hloupé předměty hloupím spolužákům. Například dějepis, kdo potřebuje vědět, co se stalo, když se to stalo? Neměla ráda dějepis. Neměla ráda minulost. Neměla ráda vzpomínky. Děsily jí všechny ty věci, které se už staly. Škola navíc znamenala kluky blbečky, které si z ní často stříleli. Ani nevěděla proč, pravděpodobně to nevěděli ani oni, opět to byly dětské pocity, které rozhodovaly o situaci. Mnohem horší to však bylo doma. Od té doby, co se jim zaběhnul Book se rodiče neustále hádali. Lucy úplně nechápala proč. Tatínek se občas choval divně. Maminka často plakala zavřená v jejich ložnici, ale vždy když vyšla, usmívala se. Pro Lucy nebylo dne, kdy by necítila strach. Neurčitý, ale neustálý. Cítila, že onen strach má cosi společného s Boocem, ale sama už zapoměla jak vypadal, je to tak dávno. Nedokázala si vybavit, jakou měl barvu srsti. Matně si vzpomínala, že ho šla s tatínkem hledat, byli dokonce v lese za městem, ale nenašli ho. Také se vzpomínala, že často plakala, asi pro chudáka zaběhlého Booca. Od té doby už žádné domácí zvíře nechtěla. Ve skutečnosti se od té doby psů bála. Je možné, že se jich bála i před tím, ale teď to věděla jistě. Kdykoli viděla na ulici nějakého psa, okamžitě ji naběhla husí kůže, zrychlil se jí tep a zamrazilo ji po celém těle. 

Rodinné problémy ovšem stále nebylo to nejhorší na celém roce. Onen neurčitý strach v Lucy dřímal jen přes den. Jakmile se setmělo a vyšli hvězdy, nabýval obrovských a hrůzostrašnějších rozměrů. Často býval doprovázen (nebo snad vyvolán?) zavytím některého psů ze sousedství. Nenáviděla je. Přes den se ráda zavírala sama v pokoji a hrála si, či četla v posteli, pokoj tehdy nebyl ničím strašidelný. Jakmile se však zhaslo světlo a maminka za sebou zavřela dveře, vyhaslo veškeré hřejivé světlo a všechna ta tíha tmy, která tím ještě zhoustla, dopadla na Lucy. 

Strach, který Lucy cítila se jakoby umocňoval každou vteřinou, stejně jako hustota tmy v pokoji. Co mohla malá, desetiletá Lucy dělat jiného, než volat s pláčem maminku? Prvních několik týdnů přicházela maminka s mateřským starostlivým úsměvem a vždy své malé holčičce přečetla pohádku navíc a zůstala u ni, dokud neusnula. Z maminky zářilo světlo, které bylo zářivější a silnější než kterékoli světlo z „dospělé věci“. Vyzařovalo ve vlnách bezpečí a mateřské lásky a Lucy se v těchto chvílích cítila naprosto v bezpečí. Žádná temnota tímto štítem neprošla, ale také nezmizela. Lucy svým dětským zrakem viděla, jak ji zpoza zářivých vln její maminky pozorují ledové, temné oči strašidelnosti. 

Maminka ji pokaždé opakovala, že žádní bubáci ani žádná strašidla nejsou, že jsou to pouhé výmysly, jenže to nepomáhalo. Pokaždé jí políbila na čelo a utřela slzičky. Několikrát se jí ptala co jí trápí. Očekávala, že to bude něco snadného, něco řešitelného, něco dospělého, jako například škola nebo kluci, něco podobného. Vždy se však dočkala stejné odpovědi. 

„Bojím se tmy mamí, něco.. něco tam je a já z toho mám strach.“ Pff. Takový nesmysl. 

Jak čas plynul a z týdnů se stávaly měsíce maminčiny večerní návštěvy začínaly poněkud chladnout. Chladl její hlas i úsměv. Ochladilo se snad i v pokoji. Ale zejména se počala vytrácet maminčina zář. Světlo bezpečí. A když světlo slábne, vzrůstá temnota. 

7

A náhle přišel den, kdy světlo vyzařující z maminky přestalo svítit. Maminka se tehdy dlouho hádala s tatínkem poté se na dlouho zavřela do ložnice a odmítla Lucy přečíst pohádku. 

Lucy ten den také plakala. Celý den byl podivný, šedivý. Plný silného deště a hustých mračen. Kolem třetí hodiny odpoledne obloha nad Uptonem nabyla takového odstínu černé, jako o půlnoci. Ulice byli prázdné, školy, restaurace, hotely dokonce i fabriky byly uzavřené. Kapky vody bombardovali střechy domů. 

Lucy opět ležela na posteli a plakala. Z vedlejší místnosti slyšela hádku rodičů. Tedy jako obvykle nadávající maminku a občasné nepřítomné a nezřetelné bručení tatínka. Po zhruba půl hodině hlasy umlkly a práskly dveře. Nastalo ticho. Déšť týral okenní tabulky. Několikrát se Lucy zdálo, že je brzy musí prorazit a začne pršet i u ní v pokoji. Každý déšť však zůstal na své původní straně okna – venku přírodní déšť, uvnitř citový slaný déšť. 

Byl to pátek. Lucy nemusela dělat úkoly, které by jí jinak odvedli myšlenky, a tak jen tak ležela v posteli a smáčela polštář slzami.

Za několik minut se otevřeli dveře do pokoje a vešel tatínek. Vypadal unaveně a páchnul tou divnou hospodskou vůní. Nic neřekl. Pouze se díval na Lucy. Za poslední rok se velmi změnil. Vlasy, jeho někdejší pýcha, měl nyní mastné a prošedivělé. Na obličeji mu přibyly hluboké vrásky a pod očima mu narostly obrovské laloky. Lucy jednou přemýšlela nad tím, čím jsou naplněné. Mohli být plné maminčiných slz, čím více maminka plakala, tím byly větší a ošklivější. Další možností bylo, že jde o tatínkovi vlastní slzy, nikdy ho neviděla plakat, třeba se mu v lalocích uchovávali slzy, které nikdy nevyplakal. Takový problém ona mít nebude, Lucy plakala často. 

Tatínek došel až k její postýlce, posadil se a pohladil Lucy po vlasech. Poté ji objal a políbil na čelo. Stále nic neřekl. Lucy se k němu přitulila a pevně ho stiskla. Tatínek se konečně nadechl a promluvil: „Budu muset na chvilku odejít…“. Mrazivý zvuk této věty se zaryl Lucy až do kostí. 

„Ale tati, vždyť prší, všichni jsou doma, kam…“ zmatená a uplakaná Lucy na něho upřela uplakané oči.

„Zlatíčko, maminka…já…zkrátka musím pryč, maminka…maminka nechce, abych tu zůstal. Ona, potřebuje si odpočinout, víš? A já…potřebuje si odpočinout ode mě….“ Ať říkal, co říkal, Lucy už to neposlouchala. V hlavě jí zněla jediná věta: „musím pryč, zlatíčko..“. Nedokázala plakat víc, nedokázala být víc smutná. Nemohla se cítit víc bezmocně. Každý sval v jejím těle povolil. Ruce ji sklouzly z tatínkových zad. Už neslyšela nic z toho, co tatínek říkal. Zůstala s tupým výrazem sedět, opřená o stěnu. Tatínek ještě chvíli mluvil. Vypadal tak staře. Tak cize.

Na posledy ji objal, políbil, pohladil a vstal. Pomalu se svěšenou hlavou plnou smutku došel ke dveřím, v nich se zarazil a ještě se otočil na dceru.

„Neboj zlatíčko já…. se brzy vrátím.“ Na čele mu vytryskl pot a po zádech přejel mrazivý chvěv. Měl na jazyku docela jiná slova: „Neboj, na večeři jsme doma…“. Něco jako by se náhle změnilo, zlomilo. Jacob pohlédl na Lucy. Stále seděla opřená o zeď, ale teď ho vytřeštěnýma očima sledovala. Cítila snad to samé, co on? Vyběhl z pokoje a za necelou minutu již žhavil motor svého auta. 

8

Lucy zůstala sedět neschopná jakéhokoliv pohybu. Otcova náhlého odchodu si ani nevšimla. Svět se pro ni zastavil poslední větou. Poslední nevyřčenou větou. Temná vzpomínka. Z čista jasna se v pokoji ochladilo. Tma venku ještě potemněla. Neměla ponětí o čase. Mohla být půlnoc, ale také klidně šest hodin. Existovala však jen tma. Jen hustá mrazivá tma a Lucy. 

Pokusila se volat maminku jako obvykle, ale ta byla zavřená v ložnici a neslyšela ji. Snažila se křičet, ale nemohla. Déšť zdivočel. Kapky práskly, místo aby bubnovali, vítr řval, místo aby fičel a mraky padaly k zemi. 

Marně se snažila najít jakýkoliv zdroj světla, toho bezpečídárného světla, které zářívalo z maminky. Nic. Oblečení měla úplně mokré potem. Studilo. V pokoji byla jen tma. Nafukovala se a bobtnala, nejen v pokoji, bylo to, jako by byla i v Lucy. Naplňovala ji a pohlcovala. Byla úplně sama i nekonečné tmě. 

Z venku se přes bičování kapek ozval protáhlý ledový zvuk. Bylo to vytí toho zpropadeného psa od sousedů. Znělo ale jinak než obvykle. Bylo prázdné a také delší než obvykle. Sílilo, místo aby utichalo. Teď už bylo opravdu dlouhé. Přecházelo v jiný zvuk. Pištivý smích. Přibližoval se. Skoro, jako by ten pes, nebo cokoli, co to vydávalo, bylo přímo pod oknem. Lucy se stále nemohla pohnout.

A v tu chvíli vše utichlo. Bylo po všem. Tíha temnoty, která držela Lucy povolila, ale nepustila ji. Lucy mžikala po pokoji, byla ještě pořád vyděšená k smrti.

Smích. Tentokrát to bylo přímo v její hlavě. Tichý, ale pronikavý ledový smích Temnoty. Lucy chtěla zavřít oči, ale nemohla. Chtěla ohluchnout, ale nemohla. Chtěla maminku, ale maminka tu nebyla. Chtěla volat, ale oněměla.

A opět ho uviděla.

Byl tady, v jejím pokoji, celou tu dobu. Sledoval ji. To jeho oči jí pozorovali zpoza maminčiny záře. To jeho spáry se na ní přes matčin štít sápaly. To jeho smích slýchávala v psím vytí. To on zabil Booca. A teď přišel pro Lucy.

Tma, zformovaná do tvaru vysokého muže, se zjevila přímo naproti Lucy. Byl temnější než okolí. Z jeho domnělého těla vyzařoval pár hladových modrých očí. 

Přešel k posteli. Posadil se a upřel na Lucy své dva jediné jasné body. Ačkoli neměl viditelná ústa, usmíval se…

„Tak jsem tady, zlatíčko…“. 

Vřískavý, arktický, děsivý smích zněl přímo v mozku malé Lucy. Byl to ten nejodpornější zvuk, který kdy slyšela. Podobal se vytí milionu psů za zimních nocí. Nikdy v životě už nechtěla slyšet nic podobného.

A také neslyšela...

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 3x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře