Venku pomalu vychází slunce. Na obloze sem tam mráček, šedomodrá obloha, klid. Koukám do slunečního kotouče a zavírají se mi oči. Celou noc jsem nespal, teď je to znát.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe.
„Pane Horáček, okamžitě přijeďte!“ naléhal doktor. „Jde vám o život!“ Odmítal jsem. Nikdy jsem nechtěl záviset na nějakejch bělopláštníkách.
„Josífku, prosím tě, musíš tam jet, my tě potřebujeme zdravýho,“ plakala moje Eliška. S dětma mě odvezli do nemocnice, zoufalý a vylekaný. Jako já.
Čekalo mě pět nekonečnejch let plnejch bolesti, kolapsů a zoufalství. Většinu času jsem trávil běháním po doktorech. Občas jsem někde omdlel a lidi mě nechávali ležet. Hubnul jsem, ztrácel pohyblivost, dostával jsem deprese. Jen někde vzadu v koutku duše jsem cítil, že se to jednou musí změnit k lepšímu. Bál jsem se tomu věřit.
„Josífku, nevzdávej to,“ prosila mě Eliška.
„Dej mi pokoj, stejně to nemá cenu. Brzo chcípnu, budeš mít aspoň pokoj!“ křičel jsem na ni. Ničilo ji to. Netušila, že mám strach. Že jsem bez sebe hrůzou, že tu zátěž jednou nevydrží a opustí mě. Místo ní odešly z domova děti. Byly dopělý, chtěly mít svůj život. Zůstali jsme v bytě sami. Jen my a moje nemoc.
„Jsem chlap,“ říkával jsem si po nocích. „Jsem chlap a ten nesmí kvílet jako nějaká bába. Nesmím tomu podlehnout.“ Jenže ráno bylo vždycky všechno jinak.
Několikrát mě volali do nemocnice na transplantaci. A zase mě posílali domů, že něco nesouhlasí. Pak to najednou vyšlo.
„Pane Horáček, máme pro vás dárce!“ slyšel jsem veselej hlas v telefonu.
„Pane doktore, to si děláte srandu, ne? Dyť já pozítří vdávám dceru?“ koktal jsem. Nedalo se nic dělat. Eliška i dcera koukaly zmateně, byla noc a já je vytáhl z postele.
„Holky moje, jedeme do Prahy, mají dárce.“ Rozbrečely se obě dvě. Já se snažil přemáhat celou cestu do nemocnice. Sotva za nimi zapadly dveře, složil jsem se taky. V hlavě mi zuřila bouře.
„Elišce jsem zničil život a oběma teď eště tu svatbu.“ Sestřičky mě utěšovaly. Myslely, že se bojím operace.
„Pane Horáček, vstávejte,“ ozývalo se někde nad mou hlavou. Pomalu jsem otevřel jedno oko, pak druhý. Všechno bylo rozmazaný, jako bych se probudil po flámu. Bolelo mě celý tělo.
„No konečně!“ oddechl si hlas nade mnou. Zaostřil jsem. U postele stál doktor. „Teď jste novej člověk.“ Došlo mi to.
„Povedlo se to?“ zeptal jsem se nervózně. Kývnul. On kývnul! Eliška bude mít radost.
„Šmarjá, holky! Já na ně skoro zapomněl!“ rozsvítilo se mi. „Pane doktore, co je za den?“
„Sobota.“
„Dejte mi telefon, honem, prosím, já musím volat!“ žádal jsem ho. Pochopil. Celá nemocnice věděla, co se děje.
„Ahoj holky, moje,“ šeptal jsem do sluchátka. „Přeju vám hezký ráno! Ať vám ten velkej den dneska vyjde.“
Zdraví se mi pozvolna vracelo. Dostával jsem hlad, měl jsem obrovskou chuť do života a všechno bylo krásný. Po měsíci mě pustili.
„Josífku, vítej doma,“ jásala Eliška. Byla šťastná a já s ní. „Teď už bude všechno dobrý, uvidíš,“ opakovala pořád dokola. Jezdili jsme na výlety a za dětma. Svět byl krásnej.
„Sakra, nech mě bejt, nebudu jíst,“ vrčel jsem na Elišku. „Je mi blbě.“ Nevěřícně na mě koukala.
„Z čeho je ti blbě? Něco si sněd?“
„Vim já? Dej mi pokoj, chci spát,“ odsekával jsem jí na jakýkoliv otázky. Byla celá zoufalá. Já taky. Nevolnosti se stupňovaly. Měl jsem strach a taky vztek.
„Proč mi nikdo neřek, že mi bude zle?!“ soptil jsem. „To bych se vysral na celou transplantaci!“ Eliška chtěla volat doktory, že to není normální. Ječel jsem na ni. Pak jsem ji jednou slyšel telefonovat s dcerou. Že prý neví, co dělat, že to nezvládá a že má strach být se mnou sama. Vyděsilo mě to. Nadával jsem jí o to víc.
Pak zavolala do nemocnice. Přijeli si pro mě. Rovnou mě nacpali kapačkama, prý nějakej zánět. A že to bude dobrý. Po pár dnech se mi udělalo líp. Na chvíli. Pak mi řekli, že mám nějakej bacil a že asi nepůjde zabít. Že se budu s tím zánětem vracet pořád dokola do nemocnice.
„Eliško, to je v hajzlu. Dyť já jsem větší kripl, než před tou transplantací.“ Uklidňovala mě. Ale poznal jsem na ní, kolik ji to stojí sil. Snažila se vypadat silná, ale viděl jsem, jak se mi hroutí před očima. Chodila za mnou denně, nevyspalá, bledá a roztěkaná. Vyprávěla mi veselý příhody z okolí, bůhví, kolik si jich vymyslela. Chtěl jsem ji obejmout, ale neměl jsem sílu se ani pohnout. Bylo mi zle. Děti denně volaly, ale nerozuměly mi. Nebylo to možný, neutáhl jsem ani jazyk, takže jsem mumlal.
Už nedoufám, jsem smířenej s tím, že to lepší nebude. Za oknem zapadá slunce a stmívá se. Zase jsem prospal celej den. Za chvíli přijde Eliška a pak čekám telefon od dětí. Budu se snažit tvářit jakože nic. Nemusí vědět, že i v mojí duši se setmělo.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Uspávanka | Jako dáma | O Červených Karkulkách | O ježkovi | O smutné tašce