Na zdi visely hodiny. Velké, kulaté hodiny se zlatou obroučkou, které hlasitým tikáním narušovaly dusné ticho v útulné, avšak nevelké místnosti. V krbu hořel jasným plamenem oheň a tichým praskáním našeptával nesrozumitelná slova.
´Ty hodiny uspávají,´ pomyslela si žena středního věku, sedící v jednom z čalouněných křesel krémově hnědé barvy. Její tvář byla bledá se stopami tíživého smutku. ´Šíleně uspávají.´
´Mohl bych se do těch plamenů dívat věčně,´ napadlo muže s nevýrazným pohledem, sedícího v druhém identickém křesle.
Dveře se otevřely. Tak nějak zvláštně, s tichým vrznutím, a do místnosti vešla mladá, na první pohled sympatická žena, vonící po fialkách. Světlé vlasy jí volně spadaly na ramena, z modrých očí byla cítit vyrovnanost a klid.
´Někoho mi připomíná,´ pomyslela si žena. ´Někoho známého.´
´Kde jsem ji jenom viděl, že by v televizi?´ měřil si ji muž prázdným pohledem. Příchozí žena nabídla oběma manželům svou pravici a posadila se do třetího, dosud volného křesla.
"Jsem ráda, že jste se odhodlali mě navštívit," promluvila po chvíli rozpačitého mlčení. "Myslím, že je to první krok ke zvládnutí tragédie, která vás potkala." Muž vzbuzoval dojem, že neposlouchal, pořád upřeně hleděl do ohně v krbu a nedokázal odtrhnout oči, žena jen smutně přikývla. Hodiny nezadržitelně tikaly a vytvářely nové a nové minuty historie. "Takže," nedala nic najevo psycholožka, "ráda bych si poslechla Váš příběh, od začátku." Žena se smutnou tváří s sebou trhla: "Vždyť jste přece četla složku našeho lékaře?"
"Jistě, ale je důležité, abyste mi vy sami řekli, jak to všechno bylo. Vyzpovídejte se mi, prosím." Laskavé oči uklidňovaly a vzbuzovaly důvěru. Dosud mlčící muž konečně odtrhl pohled od magického ohně.
"Paní doktorko, my nedokážeme myslet na nic jiného."
Smutný úsměv jako by šeptal, že to přece nevadí, že je to v pořádku.
"Proto mi vše vyprávějte od začátku, třeba jak se chlapec jmenoval." A oči uklidňovaly. Smutná žena se podívala na svého manžela a ten jen kývl.
"Dobrá," řekla.
"Davide! Pojď se navečeřet!" neslo se maminčino volání rodinným domkem, stojícím v okrajové části jednoho většího města. Domek měl prostornou zahradu, garáž a dílnu a ve sklepě si otec malého Davida už dva měsíce zařizoval vinný sklípek. "Zrovna spravujeme s tátou zeď, mami! Přídem za deset minut!" zazněl ze zdola dětský hlas a vzápětí dvojhlasný smích. O několik minut později si už celá rodina pochutnávala na nedělní večeři.
O půl kilometru dál, ve stejném městě, pod jedním mostem, právě ulehal ke spánku špinavý starý muž se životem v troskách. Zachoulil se do svého spacáku a vylil do sebe poslední zbytky alkoholu z láhve, kterou ukradl v nedalekém obchodě. Ještě než zavřel oči, pozoroval tisíce hvězd na jasné obloze. Velký vůz, Malý vůz, Polárka. Víc jmen z noční oblohy ten starý tulák neznal. A co ta osamocená hvězda támhle? Kdo ví jak se jmenuje, ale vypadá nějak smutně, snad zhasíná, třeba se její čas chýlí ke konci. Třeba.
David končil se snídaní. Bylo mu osm let a měl mít celý život před sebou. Jeho maminka právě couvala autem z garáže, ozvalo se zakletí.
"Á maminka nám zase nabourala auto." rozesmál se muž, mazající si na rohlík tučnou vrstvu sýra a podíval se na svého syna.
"Musíme maminku naučit řídit," řekl malý David a jeho otec se znovu rozesmál.
"Jo, to musíme, ale až odpoledne, protože teď musíš hlavně do školy, tak šupem do auta a ať přineseš nějaký jedničky." "Nazdar tati!" křikl ještě chlapec za běhu a s taškou na zádech vletěl do auta. V příštím okamžiku už červená mazda opouštěla ulici a s tichým vrčením si to rázovala ke škole.
Muž dosnídal a oblékl se. Měl důležitou obchodní schůzku v Praze a proto si vybral svou nejoblíbenější kravatu, kterou dostal od své ženy k třicátým narozeninám. Před domem zatroubilo auto. Kolega z práce jel jako obvykle o deset minut dřív. Otec malého Davida vyběhl z domu a usedl na sedadlo spolujezdce. Vzápětí se i toto auto vydalo na svou cestu, ovšem opačným směrem.
Bylo krásné jarní ráno.
Obchodní jednání bylo v plném proudu. Davidův otec právě ukazoval na nějakých nákresech tu nejnovější myšlenku, kterou, jak to vypadalo, všichni velmi dobře a s nadšením přijali, když mu začal zvonit telefon. Telefon, který změnil jednou pro vždy jeho život. Telefon, který až do konce svého života proklínal. Telefon, který mu od té doby vždy připomínal začátek neuvěřitelného smutku, konce krásného života. Avšak tohle zatím ještě netušil.
"Promiňte," zdvořile se omluvil všem těm figurám v oblecích a s vážnými výrazy. Na mobilním telefonu zmáčkl zelené yes.
"Ano?"
"Jardo, musíš hned přijet do nemocnice, co nejrychleji!" Hlas jeho manželky zněl plačtivě, až panicky.
"Proboha co je? Co se stalo?!"
"David..." žena se zajíkla. "Je v nemocnici, je to vážné! Prosím tě přijeď!" muže polilo horko, nicméně na nic nečekal.
"Neboj se, hned vyrážím, budu tam co nejdřív!" zavěsil. "Pánové, budu muset naši schůzku přerušit a odjet, omlouvám se."
Davidův otec popadl sako a bez dalšího slova opustil užaslé nadřízené. Věděl, že dřív než za hodinu doma nebude. Jeho kolega jen udiveně zíral, když přiběhl k autu a jediným pohybem mu naznačil, aby si přesedl na sedadlo spolujezdce.
"Jak dopadla schůzka?"
"Špatně, musím do nemocnice." Vycouval a v příštím okamžiku už opouštěl hlavní město nejkratší cestou a nejrychlejším možným tempem.
Měl štěstí, policii nepotkal a tak o hodinu a deset minut později přijížděl k nemocnici v jeho rodném městě. Na chodbě na něho čekala manželka. Objal ji.
"Co se stalo?"
"Dnes ve škole, při tělocviku se prý zhroutil a až do teď se neprobral, doktoři říkají, že to bude nějaké vnitřní zranění nebo co, před chvíli byl na rentgenu, ale prý zatím nevědí, co se přesně stalo." Manžel ji znovu pevně objal. Směrem k nim kráčel lékař v bílém plášti.
"Už něco víte? Co se stalo?"
"Raději pojďme do mé kanceláře," odpověděl zachmuřeně a ukázal jim cestu. Uvnitř se posadili a lékař si promnul oči. "Musím vám říci, že je to velmi vážné. U vašeho syna jsme objevili zhoubný nádor na mozku."
Náhle ticho rušil pouze klapot podpatků na chodbě.
"Co, cože?" vzpamatoval se první chlapcův otec.
"Bože, ale to..." Jeho žena už nemohla dál a začala vzlykat.
"No a co, co to znamená?"
"Ten nádor tlačí na životně nezbytné části mozku, nelze ho ani operovat ani nijak odstranit."
"Takže?"
"Pokud se vůbec probudí, nezbývá mu víc než...no, asi rok života." Celý svět se začal hroutit jako balíček z karet. Všechny dosud známé priority se převrátily vzhůru nohama, až přestaly existovat úplně, oba manželé byli tak ochromeni tou zprávou, že nebyli schopni říci jediné slovo. Lékař se zadíval na hranu stolu. Proč sakra musí říkat takové zprávy? Proč?
Ženu vystřídal ve vyprávění muž. Světlovlasá psycholožka poslouchala velice napjatě a nijak vyprávění nepřerušovala. "Mohli jsme k Davidovi přijít až po několika hodinách. Pořád byl v komatu a kdykoliv hrozilo selhání organismu. Seděli jsme u jeho lůžka a chvílemi mlčeli, chvílemi na něj mluvili. Že se nemusí probudit jsme si prostě nepřipouštěli, i když mu lékaři dávali jen malou naději. Nakonec se probudil. Bylo to jako rána z čistého nebe. Ta radost se nedá popsat. Vypadalo to, že bude v pořádku a my jako bychom se znovu narodili."
´Proč se tohle stalo, Bože, za co?´ ptala se v duchu smutně žena. ´Nikdy to nepřekonáme, Bůh se tentokrát zmýlil, moc zmýlil.´ Zvenčí uslyšeli houkání sanitky. Schovala si hlavu do dlaní, ale už neplakala.
´Budu sem muset co nejrychleji dát zvukotěsnou stěnu,´ pomyslela si pro změnu psycholožka. "Prosím, pokračujte." A muž pokračoval.
"Vlastně ani není dál moc co říci. Po několika dnech Davida propustili z nemocnice. Vypadalo to, že bude vše zase jako dřív, až na ten boží soud - do roka a do dne..."
"Vypadá tak šťastně, opravdu mu to neřekneme?" Davidova maminka měla uplakané oči. Chlapec si hrál před domem s kamarády.
"Ne, neřekneme. Jestli mu zbývá tak málo času, chci, aby to byla ta nejkrásnější doba jeho života." Žena přikývla. "Souhlasím, musíme to zvládnout." Utřela si oči a vstala. "Zítra vyrazíme třeba k jezeru na chatu, tam se mu líbí a má tam kamarády." Toho večera se z domku, na okraji jednoho města poblíž Prahy, opět ozýval smích. Otec a syn opět spravovali zeď.
Primář jedné větší nemocnice ve středních Čechách - Jan Hermann, právě ulehal ke spánku vedle své manželky, která si četla tlustou knihu od Daniely Steelové.
"Byl to hrozný den Marto," řekl ten lékař. "Dnes jsem měl v kanceláři zase rodiče toho chlapce, co jsme ho před několika týdny propustili, víš, toho, co umírá." Žena jen něco zamumlala, evidentně muži nevěnovala moc pozornosti, tyhle monology vedl pravidelně každý večer. Už se naučila že je lepší, když se mu do jeho dedukcí nebude plést.
"Musel jsem jim zopakovat, že mu nezbývá více než rok, ale oni mě znovu prosili, abych našel nějaké řešení, ta žena plakala. "Kdybych tak mohl něco udělat, proč sakra musím řešit tak smutné věci?" Paní Marta zaklapla knihu a zhasla lampičku, avšak lékař pokračoval i ve tmě ve svých úvahách. Pokračoval dlouho do noci a pozoroval souhvězdí na noční obloze "Ursa Maior, Leo, Centaurus, Lyra," Znal jich mnoho, hvězdářství bylo jeho koníčkem, ale jednu hvězdu si dnes nedokázal nikam zařadit. Blikala poblíž souhvězdí Draco, jakoby se na chvíli ztrácela a chvíli zase zářila jasněji. Neseděla mu v žádném souhvězdí a zřejmě ani neměla jméno. Brzy na to však zapomněl a ponořil se do spánku, do zaslouženého spánku.
"Kde je?"
"Na jednotce intenzivní péče, je to stejné jako předtím. Omdlel, když si hrál na ulici, málem ho přejelo auto. Panebože proč? Proč?"
"Klid, dostane se z toho," utěšoval ji manžel, ale z jeho hlasu nebyla cítit jistota.
"Ještě nepřišel jeho čas, cítím to. Můžeme k němu?"
"No, prý pro nás přijdou. Já, já ho nechci ztra..." hlas jí vypověděl službu. Muž ji schoval do náručí. "Zvládneme to, klid."
Lékaři je zavedli do nemocničního pokoje. David byl v komatu a nevypadalo to s ním dobře. Opět u něho seděli dlouho do noci a lékaři jim dávali jen mizivou šanci na jeho probuzení, přesto se zdrcení rodiče nevzdávali. Před půlnocí se muži podařilo přesvědčit Davidovu maminku, aby si jela domů odpočinout, on sám zůstal u Davida celou noc a až k ránu ho zmohla únava a na židli usnul. Zdál se mu sen.
V tom snu k němu přišel jeho syn. "Tati?"
"Ano Davide?"
"Neboj se o mě, probudím se," řekl chlapec.
"Ano, chlapče, probudíš se, musíš se probudit. Nesmíš to vzdát, nesmíš nás v tom nechat, rozumíš?"
"Tati? Proč mě už nemáš rád?"
"Mám tě rád Davide, mám tě moc rád."
"Tak proč mě necháš umřít?"
"Nenechám tě umřít. Ne, nenechám, já..."
"Tati?"
"Ano?"
"Tati!"
Muž vystřelil z postele. "Davide! Hej, někdo! Pojďte rychle sem!" oči muže byly zality slzami. "Davide, slyšíš mě?" Chlapec zakýval hlavou na znamení souhlasu.
"Jsem moc rád, že jsi vzhůru." David se usmál.
"Ještě jsme přece nenaučili maminku řídit, ne?"
Muž se odmlčel. Psycholožka jen pokývala hlavou a něco si zapsala.
"Prosím, pokračujte."
"Už není o čem. Tohle se stalo před čtyřmi lety. Od té doby měl David ještě asi čtyřikrát podobné selhání organismu, ale vždy se probudil, nikdy to nevzdal. Až před týdnem..."
"Měl jste ještě někdy stejný sen jako tenkrát u jeho lůžka?" "Ano, vlastně jsem ho míval docela často. Taky jsem často míval záchvaty vzteku. Křičel jsem a rozbíjel, co mi přišlo pod ruku." Žena opět pokývala hlavou.
"Zřejmě jste se nikdy nedokázal smířit s tím pocitem bezmoci, že? Nechtěl jste vzdát ten předem prohraný boj, to je pochopitelné. Mám pravdu?"
"Ano, asi ano. Přesto si myslím, že naše vůle nebyla marná. Lékaři dávali Davidovi rok, ale on se dokázal držet života ještě další čtyři. Nikdo to nechápal, je to neuvěřitelný zázrak, i když smutný, alespoň tak nám to řekl primář nemocnice."
"A já s tím souhlasím," domluvila psycholožka.
"Pro dnešek to je všechno, navštivte mě prosím za pět dní, promluvíme si znovu."
"Všechno?" Davidova maminka udiveně zvedla hlavu a podívala se na velké hodiny se zlatou obroučkou na stěně. Seděli zde dvě a půl hodiny. Udiveně zavrtěla hlavou a zjistila, že se cítí lépe. Jakoby ze sebe dostala strašlivý kámen, který jí tlačil na prsou.
Světlovlasá terapeutka je vyprovodila ze dveří a s vlídným úsměvem se rozloučila. V jejím zápisníku se modrým písmem krčila částka osmsetdevadesát korun za dvou a půl hodinové posezení.
V jednom středočeském městě, u jednoho rohového domu právě končil své žebrání jeden starý, prošedivělý bezdomovec. Dnes už nic nevyžebrá, stmívalo se. Vytáhl poloprázdnou láhev rumu a pořádně si přihnul. Na jasné noční obloze zářily hvězdy. Stovky a tisíce hvězd. Malý vůz, Velký vůz, Polárka, ale tu osamocenou hvězdu, kterou každou noc pozoroval dnes nemohl najít. Zmizela. Kolem tuláka šel nějaký pár. ´No nic, zkusím to,´ pomyslel si a ztrhaně natáhl ruku k vysokému muži. Ten se zastavil.
"Nic mu nedávej," zašeptala mu žena. Ten muž však vytáhl peněženku a vložil bezdomovci do ruky několik papírových bankovek. "Nevzdávejte svůj život," řekl mu jen a nabídl ženě rámě. "Zvládneme to," políbil ji na tvář a společně odešli.
Tulák si prohlédl peníze ve své ruce a roztlouklo se mu srdce.
Svíral šest tisíc korun.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Smutný zázrak | Sudička |