Petra pomalu stoupala po schodech. I když by jistě nechtěla být čtenáři nepříjemná, tak byla celá zpocená. Pomalu začínala být cítit po banánech.
Neměla to v životě jednoduché. Už v mateřské školce se jí smáli kvůli její váze a i o patnáct let později je terčem nevkusných poznámek a rozmanitých nemravných žertů. Člověk se jim neubrání a ona už si na to zvykla. Pořád ráda jí a nerada se hýbe.
Schody jako by neubývaly. Dveře v posledním patře, které už byly jasně viditelné se stávaly rozmazanými. Petra měla chuť to vzdát.
Nutno říci, že Petra nebyla žádnou intelektuálkou. Neuměla se bavit o literatuře, umění, sportu - logicky, ani o vědě. Měla podobné zájmy jako většina tehdejších slečen. Čítávala holčičí časopisy i červenou knihovnu. Byla okouzlena stejným zpěvákem jako celá její třída.
Kluci si jí nevšímali, holky nechtěly mít pošramocenou pověst tím, že s ní tráví čas. Byla opuštěná.
Vydýchá se. Určitě to pomůže. Petra se zastavila, posadila se na schod a natáhla do plic čerstvý vzduch. Byl ostrý. Trochu řezal. Nádech, výdech - hlavně zhluboka. Klídek holka.
Její rodiče byli rozvedení, ale bydleli v jednom bytě. Strašidelná kombinace, i když se říká, že kvůli dětem je to lepší. Nekonečné hádky. Otci chyběl sex. Domov bylo jediné místo, kde samotou netrpěla, ale uvítala by ji. Plácal ji po zadku, ohmatával prsa. Chtěl ji pro sebe. Chtěl sex. Mísil se v ní pocit hnusu a vzrušení. Nemohla si pomoci.
Petra sedící na schodě trochu připomínala žábu, která by nejraději skočila placáka do kaluže. Pravdou je, že mokrá byla dost. Nebylo jí příjemně. Myslela na místo kam směřuje. Na to, co ji čeká za dveřmi.
Nic není tak černé jak se zdá, proto i Petra měla své světýlko naděje. Její sestřenice Eliška ji pravidelně dostávala ze splínů. Chtěla mít ze sebe dobrý pocit. Je to stejné, jako když lidé posílají peníze na neznámá konta, aby pomohli dětem v Africe. Nicméně to fungovalo. Byla to docela normální holka. Její zadek byl taky trochu prostorově náročnější, ale dokázala nějak tak žít se zdviženou hlavou. Tak nějak je to správné.
Petra začala hledat mobilní telefon. Chtěla si ještě naposledy zavolat. Slyšet milý hlas, psychickou podporu. Když po kapsách žádný takový přístroj nenalezla, vzpomněla si na přiručku, kterou si měla před tímto výletem přečíst.
Najednou zhasla světla. Zhaslo i Petřino světýlko naděje.
Vstala a pokračovala do schodů. Odpočinula si, takže již kráčela směle. Snad poprvé v životě na sebe byla hrdá. Najednou se přestala bát tmy i pavouků. Představila si, jak na ni vybafne pavouk z těch dveří kam směřuje a hrozně se jí vysměje, že se lekla. Petru představa zubícího se pavouka rozesmála. Mezi zuby mu zbyl kousek mouchy od oběda. Petra byla vždycky přes to jídlo.
Cesta najednou ubývala rychle. Petra měla určitě horečku, ale přestala ji vnímat. Vzala za kliku.
Otevřela oči. Nemocniční lůžko se trošku prohlo. Zhoupla se a znovu se ponořila do snění. Mladou, tlustou holku přestal bavit život, ale nechtěla usnout navždy. Chyběly by jí sny. To jediné bohatství, které člověku nikdo neuzme.
Lidé, kterým jí je líto jí nosí několikrát denně velké porce domácích špagetek, smažených sýrů a dalších specialit. Mají z toho dobrý pocit.
Mobilní telefony jsou v nemocnicích zakázané. Tehdy poprvé mohla ve snu projít dveřmi. Přečetla si totiž tu známou příručku.
Příručku pod názvem život.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Uplakaní | Dvacet korun | Káčko - úvod | Hledá se Tony | Krvavá Mary