1.kapitola
Jmenuji se Peter Weit. Včera ráno k nám na stanici do Coventry přiel fax o úmrtí sira Charlese Ripliho. Policisté z Bigfortu si s tímto případem nevěděli rady. Proto asi povolali nás, policajty z velkoměsta.
Můj nadřízený, inspektor George Muller, mi hned řekl, abych se rychle zbalil. Říkal jsem, e do Bigfortu je to jen patnáct minut, ale inspektor mě opět napomenul! Musel jsem si jít jetě něco zařídit, natěstí ten pedant mi dal jetě půl hodinku. Moc jsem ho neměl rád, ale myslel jsem si, e a vyřeím nějaký velký případ, dají mě někam jinam.
V devět hodin jsme vyrazili. Cestou do Bigfortu se stavíme v pekařství, navrhnul jsem. Inspektor přikývl. V pekárně jsem si vimnul nějakého podivína. Vypadal opravdu zvlátně. Na hlavě měl vojenskou čepici s emblémem německé orlice, zřejmě z vetenictví. Na to, e by byl nacista ,zrovna nevypadal? Dále měl tvídovou bundu se zlatými knoflíky. Zarazilo mě, e několik knoflíků mu na bundě chybělo. Dával jsem to za vinu jeho vandráctví. I kalhoty vypadaly podivně, stejně jako jeho boty, asi také z bazaru. Kdy za mnou do obchodu přiel Muller, vyptával se mě proč si prohlíím toho chlapa. Řekl jsem mu, e vypadá jako blázen, inspektor mě tradičně pokáral a řekl mně, abych se vyvaroval předčasných závěrů. Nasedli jsme do auta a začali jíst sladké dobroty, jetě byly teplé a krásně voněly. Muller mi začal vysvětlovat, jak byl sir Charles důleitý pro společnost v celé východní Anglii. Ale podle zpráv z faxu byl doslova nenáviděn v celém Bigfortu. Otočil jsem klíčkem a nastartoval auto. Do městečka nám zbývalo jetě asi patnáct minut.
2. kapitola
Odbočili jsme z hlavní silnice a uviděli nádherné panské sídlo. Opravdu krásný zámeček. Zajeli jsme k bráně. Z budky za plotem vyel statný mladík, zřejmě ostraha, podotkl jsem! Inspektor stáhl okénko a drsným hlasem řekl Dobrý den, jsem inspektor George Muller a to je můj kolega serent Peter Weit. Řekl mně kolega, tak to se mu začínám asi líbit, myslel jsem. Přijeli jsme sem vyetřovat údajnou vradu sira Ripliho. Vrátný, smělým hlasem řekl jste očekáváni, pánové. Zmáčknul jedno tlačítko na levém ovládacím panelu, odevřela se brána a ná Rover vjel dovnitř. Bigfortské sídlo vypadalo opravdu úchvatně. Nejenom samotný zámek, ale i okolní lesy, dlohé travnaté plochy, jezírka a rybníky. Před zámkem stála bryčka. Zajeli jsme vedle ní, vystoupili jsme a li ke vchodovým dveřím. Zabouchal jsem na ozdobnou podkovu, slouící jako zvonek. Trochu nás zarazilo, e tak starodávné sídlo má tolik zabezpečení. Je sice pravda, e před zloději se neubráníte nikde, ale několik kamer, stráců se psy, desítky tepelných a pohybových senzorů, bylo asi opravdu moc. V duchu jsem si říkal: Ten sir Charles se musel opravdu bát.
Starodávné dveře se rozevřely a v nich stála mladá slečna. Byla to jedna ze třech sluek. Dívčím hlasem řekla:" Pojďte prosím dál, pánové. Zavedla nás do velké uvítací haly s točitým schoditěm, loveckými trofejemi, starobylým nábytkem, kontrastujícím s moderní elektronikou. Sluka zavolala svou nadřízenou, paní Annu Barnesovou. Ta byla pokojskou, slukou a kuchařkou v jedné roli. Inspektor se zdvořile zeptal, zdali mu můe ukázat místo činu a jestli se potom můe zeptat na pár věcí. Paní Barnesová přikývla a zavedla inspektora Mullera do pokoje ve druhém patře. Tam byl u místní stráník, pan Malkowics, asi přistěhovalec z Polska, a patolog z Bigfortu doktor Newmann. Ten říkal, e sir Charles byl asi mrtvý okamitě. Muller se zeptal stráníka jestli se v pokoji s něčím hýbalo. Stráník mu řekl, e kdy přijel bylo vechno na tom samém místě. A jaký byl vraedný předmět, zeptal jsem se: Patolog mi řekl, e byl ubit tupým předmětem. A zároveň dodal, e dalí závěr nám řekne a po pitvě. Jetě jednou sem se podíval do pokoje, ale nenael jsem nic mimořádného. Jenom jsem se divil jaký měl sir Charles hrůzostraný výraz v obličeji. Nebylo mně zrovna dobře, a proto jsem si dal k obědu jen zeleninový salát, to Muller, ten byl asi na leccos zvyklý, protoe si objednal krvavý biftek s opékanými bramborami.
Po jídle jsem dostal za úkol, abych se zeptal místních, jak viděli ivot sira Charlese. Řekl jsem, e to bude v pohodě, nebylo!!!
Hned v prvním domě mě vyhodili ze dveří a s ne zrovna slunými slovy. O kousek dál mi sice dveře otevřeli, ale dozvěděl jsem se, co jsem čekal, e sir byl hnusnej lhář, podvodník a vyděrač. Take v kostce: Vichni jsou rádi, e je mrtev. U mně to celkem lezlo na nervy, jak jsem slyel vechny lidi. V posledním baráku jsem zazvonil, dveře se otevřely a v nich krásná ena. Zeptal jsem se, co si myslela o sirovi. Jako jediná mně odpověděla, e ho měla celkem ráda. Poznal jsem, e paní Simona Downingová je, jak se říká, lehká holka. Ale vyptával jsem se dál, třeba mi něco řekne, myslel jsem si. Pochopil jsem, e se sirem něco měla. Problém prý nastal, kdy se místní obyvatelé dozvěděli o pletkách s Charlesem. Radi by jí ukamenovali, ne aby se s ní denně potkávali. Po chvilce slyím pláč malého dítěte, Simona se zvedla a la nakrmit svého malého synka. Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje. Odpověděla mi, e se jmenuje Richard. Zeptal jsem se jí, koho je to dítě??? Nebyla si jistá, Měl jsem takové tuení a zeptal jsem se : Nemohl by to být syn sira Charlese? Simona se otočila k malému Richardovi a řekla mi, e to neví, ale vyloučit by to prý nemohla. Rozloučil jsem se a el přes park na zámek. Po cestě jsem narazil na starého pána. Oblečení měl jak z doby před 200 lety. Pozdravil jsem ho, ale on mi neodpověděl. el jsem pár metrů, otočil jsem se, ale on tam u mebyl. Celkem mě to vyděsilo, kdy ho nikde není vidět. Vude kolem je rovina a on nikde. Na duchy a přízraky jsem přestal věřit v deseti letech, ale tohle, to se mi jetě nestalo, asi jsem byl přepracovaný. Vyběhl jsem schody, a byl jsem u zámku. Inspektor mezi tím vyetřoval sluebnictvo, já jsem mu pověděl o setkání se slečnou Simonou. Po pár minutách ukončil ná rozhovor pan Black, notář sira Charlese. Upozornil nás na změnu závěti. Stálo tam, Celé moje jmění dostane můj přímý potomek. Vechny to zarazilo, jenom mně dolo, e Charles musel vědět o dítěti slečny Simony. Inspektor řekl, tak to tedy máme prvního podezřelého, tedy podezřelou. Jak si tohle můete myslet, řekl jsem mu. No protoe Richardovi není jetě osmnáct, dostane celé jeho jmění jeho matka. 3.kapitola
Protoe pokoje v místním penzionu byly obsazeny, nabídla nám paní Barnesová pokoj na zámku. To je fajn, jetě nikdy jsem nebydlel na zámku, řekl jsem. Usadili jsme se do masivních křesel a probírali se vemi důkazy. Vyndal jsem svůj laptop a zapisoval vechny údaje. Zazvonil telefon, vzal jsem to. Byl to patolog Newmann. Řekl mi jednu závanou věc, a to e sir Charles byl ji mrtev před tím, ne ho někdo ubil. Ukázalo se, e měl srdeční kolaps. Inspektor dodal, to se nám to pěkně zamotalo. těstí se k nám naklonilo, kdy se ozval dalí telefon. Byl to místní četník. Nali prý soku od krve v bytě Ivana Ripleiho. Co to zase je, řekl jsem z rozčílení. Četník říkal, e Ivan je bratr sira Charlese, je prý mentálně retardovaný. Poloil jsem telefon a jetě v noci jsme se vydali do bytu Ivana Ripliho. Byl to ten chlápek, co stál vedle mě v pekařství, byl to opravdu vandrák, ale e byl bratr Charlese jsem nevěděl. I četníci si mysleli, e je V Londýně v sanatoriu. Odvezli jsme si ho na stanici v Bigfortu. Netrvalo dlouho a přiznal se, e ubil svého bratra ze vzteku. Prý ho nenáviděl, v tom měl pravdu. Zavolali jsme do Londýna, aby si pro Ivana přijeli. Potom jsme konečně ulehli. Inspekdor usnul ihned, ale mně to vechno vrtalo hlavou. V noci mi byla nějaká zima, vstal jsem a el zavřít okno. Jistě jsem ho neotvíral. Napil jsem se a ulehával do postele, kdy najednou slyím nějaké zvuky na chodbě. Jdu se tam podívat, ale nic neslyím. Slyím dupání. Běím ke schodům, a tam nějaká postava. Rychle jsem běel ke schodům, abych tu postavu chytil, ale ona zmizela. el jsem dál do salonku, odtamtud slyím hlasy, znělo to, jakoby někdo volal sira Charlese. Vechny dveře do salonku se zabouchly. Klepal jsem se jako vosika. Vdycky jsen si přál ocitnout se v takové situaci, ale teď vím, jaký to byl omyl.Vechny horory se mi promítaly hlavou a v duchu jsem se modlil, aby nepřiel Fredy Kruger, Jason nebo jiný netvor. Nikomu bych to rozhodně nepřál. A to zdaleka nebylo vechno!!!
Tajuplné hlasy se začaly znovu vracet. Přibliovaly se. Dveře do chodby se odevřely, já se k nim opatrně přibliuji. Hlas utichá. Myslel jsem si, e je to vechno za mnou. Bohuel ne!!! Do místnosti se pomalu blíila postava, vůbec to nevypadalo, e chodí po zemi. Spíe se vznáela ve vertikální poloze a stále se přibliovala. U byla skoro u dveří, kdy jetě ke vemu začalo hustě pret, přidala se i bouřka a vítr. U´plně jako hororová scéna z filmu Stephana Kinga. Ta postava, duch, nebo jen přelud mé fantazie se blíila. Náhle jsem ucítil po hmatu svíci, rozklepanýma rukama, sem se ji pokusil zapálit. Jetě, e jsem měl u sebe zapalovač. Podařilo se mi to. Viděl jsem té bytosti do obličeje. Bylo to straný, zjizvený obličej, roztaené čočky, krvavé oční bulvy, roztrená tvář, z ní lezli červi, velcí jak můj nehet. Silný vítr vyvrátil strom, který pokodil elektrické vedení. Rázem vechno utichlo, vichni se vzbudili a běeli se podívat, co se stalo. Kdy mě viděli, celého zpoceného od hlavy a k patě, ptali se mě, co se se mnou stalo, ale já jsem jim to nedokázal vysvětlit. Kdy zapli proud, li jsme se s Mullerem podívat na pojistky. Pojistky jsme nahodili a vimli si nějakého kabelu, který vedl na půdu, na půdě byla velká rozvodná skříň s elektronickými jističi, procesory jako u počítače, holografické přístroje, a mnoho dalích věcí, o kterých nemám ani páru, co se s nimi dělá. Zapnuli jsme pojistku na skříni, zavřeli půdní dveře a čekali, co se stane. Najednou tam byla ta postava, kterou jsem viděl dole, zvuky, pískání, různé holografické projekce. Ani by to někdo věděl, přidělali jsme na půdu kameru, a čekali, kdo se přijde podívat. Mezitím jsme nali i dole zabudované reproduktory, promítače, a jiné technické dokonalosti. K naemu údivu přila na půdu paní Barnesová a určitě tam nebyla poprvé, protoe znala vechny ovladače, páčky a knoflíky. Pokusila se to vechno rozbít. Museli jsme rychle zakročit. Vyběhli jsme na půdu a překvapili paní Barnesovou, ta "ovem" nevěděla, co to je na půdě za krámy. Jene netuila, e moderní technika tentokráte pomohla nám. Paní Barnesová se přiznala, e jí sir Charles obtěoval a tak proti němu "potvala" jeho oblíbenou moderní techniku.
Celý majetek zdědil malý Richard, respektive jeho matka, která uloila peníze na konto. Zámek a panství dostal bratranec sira Charlese a my jsme odjeli zpátky do Coventry. Jenom ten stařík, co jsem ho viděl v parku ,mi vrtá hlavou.
A jetě něco, byl jsem povýen. A inspektor Muller mě bere jako paráka.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Pozoruhodný příběh Petera Weita | Mrtvola |