Návštěvní neděle je v domově pro seniory Jelenka dnem očekávání.
Dlouhá prosklená chodba na straně u zdi zaplněna židlemi s měkkými polštářky různých barev. Na zeleném sedává Jan Tros, "vrátný" a hlásná trouba – co neví, nepoví. Když je pěkně, vartuje u dveří na venkovní lavičce. Večer dojde na sesternu pro klíč a zamyká domov. „Na dva západy,“ důležitě hlásí před odchodem do svého pokoje. Kdo by nevěděl, že se pohybuje na protéze, nepozná to. Bývalý důstojník mašíruje skoro jako zamlada. Potřebuje mít nějaký úkol, který by plnil.
Dnes venku poprchává z přeháňkového mraku. Po obědě se do chodby přesunulo několik důchodců.
Jan Tros otevřel dokořán dvojdílné plastové dveře.
Babi Meduličová stáhla strakatý šátek z hlavy ke krku Neklidně se zavrtěla na červeném podsedáku, a hned:
„Trosíku, kdovíjak dlouho tu budu kysnout, než přijedou naši mladý. Běda vám, jestli mne ode dveří ofoukne,“ brblala jen tak naoko, ostatně jako pokaždé. Zatáhla zip teplé vesty. Sledovala automobily projíždějící kolem budovy, s napětím. Přibrzdí, nebo prosviští dál? Městský hřbitov je na konci této ulice, a Dušičky se blíží.
Vlastně byla ráda, že sedí na chodbě. Ti, kteří nemívali návštěvu, se přesouvali s pomocí ošetřovatelek do pokojů k televizorům. Šlágr odpoledne vysílá písničky na přání. Malá náplast na osamělost.
Medulička, jak se jí říkalo, a Tros zaslechli prázdné troubení do kapesníku a šourání nohou v kostkatých pantoflích. Blížil se starý Pártl, pod paží přeložený štos časopisů, s lupou v kapse. Hnědý polstr své židle obsadil s heknutím. Za chvíli měl už plné ruce tiskovin a tvář zakrytou novinami. Prý býval redaktorem, a kdyby nečetl, snad by to byl jeho konec. Články bezhlasně komentoval pohybem hlavy v bekovce z manšestru, tu nesouhlasným vrtěním, jindy přikyvováním. Kdysi vydal sbírku básní a cítil se být bohémem, kterému běžné hašteření v domově připadalo nedůstojné. Zásadně se k ničemu nevyjadřoval.
Pohledy několika lidí v chodbě se ubíraly jedním směrem – k východu. Povětří, pohánějící na nebi mrak za mrakem, vonělo svobodou. Široce rozevřenými dveřmi vlétla dovnitř vážka. Třepotavá křidélka vydávala dobře slyšitelný zvuk, jako by předlo deset koček zároveň.
„Trosíku, Trosíku, vyžeňte ji, co když mne štípne, potvora jedna, dyť je jak malý vrtulník,“ strachovala se Medulička bzučícího šídla.
„Skočím k sestrám, jestli nemají plácačku na mouchy,“ měl se k činu Jan Tros, důstojník ve výslužbě.
„To nemyslíte vážně, jen koukněte, jak je krásná, červený trup a průhledná křídla, to by byl hřích ji zabít,“ našla vážka zastánkyni v noblesní magistře Loškové, učitelce na penzi, která právě přišla z jídelny.
Blanokřídlé stvoření podniklo průzkum dlouhé chodby. Magistra se rychle otočila a zavřela dveře, aby šídlo neletělo do hloubi domu.
Všichni rozrušeně sledovali elegantní let vážky. Zastavila se před oknem a vypoulenýma očima vážila svoji situaci. Proti světlu bylo zřetelně vidět husté žilkování křídélek.
Tros opatrně přešel k nejbližšímu oknu a otočil kličkou. Šídlo ucítilo závan vzduchu a poslední zrychlenou obrátkou se rozloučilo s publikem v chodbě.
Do úlevného ticha šouply sem tam nohy v kostkovaných bačkorách. Starý Pártl se s námahou postavil a odkašlával. Potom, k obecnému údivu, zarecitoval:
„Když se člověk s vážkou shledá,
těžká mysl pokoj hledá.
Možná stačí dotyk vážky –
přenesem se přes překážky!“
Usedl zpátky a sklidil ostýchavý potlesk několika párů rukou. Tros zavřel okno. Měl namířeno ke dveřím kolem židle s červeným polštářkem.
„Trosíku, to jsou mi věci, to jsou věci, co říkáte?“
„Co se divíte, Meduličko, vždyť je to básník, přeci… Helejte se, už vám přijíždějí vaši mladí. Kde zas vězí ti moji?“
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Role | V listí... | Dvě přání | Ozvy chladné noci | Frida a já ( I. )