Otisk duše proplouval éterickou krajinou nekonečna. V jeho putování byla jistá opatrnost, přesto doslova narazil do Všemohoucího, který byl obdařen absolutním věděním a v obyvatelích svého ráje dokázal vycítit sebemenší trápení či pochybnost.
"Vypadáš smutně, Ismaeli..." zachmuřil se Všemohoucí. "Copak ti tady něco schází? Tady v oáze dokonalosti, místě maximální duchovní a -v rámci tvé fyzické konstituce- tělesné blaženosti?"
"Víš," ošila se duše nervózně, "je to tady skvělý, to nepochybně, ale někdy...někdy...já nevím, jak to přesně vyjádřit. Není to úplně ono."
Chceš říct, že si neužíváš ty všechny možné extatické stavy, které tu lze navodit? A tím myslím úplně všechny, i ty, co si představuješ, ty, které si každý může představit? Snažíš se mi snad říct, že si neužíváš nekonečno?"
"Promiň" špitla duše skoro neslyšitelně, "ale asi tak trochu jo."
"Ale co bys ještě chtěl?" zeptal se Všemohoucí s podtónem zoufalosti v hlase.
"Víš," zasnila se duše, "když jsem ještě žil..."
"Ale ne!" zavrtěl odmítavě hlavou Všemohoucí. "Ne, ne, ne. Ty mi chceš vykládat, že ti chybí ten odporný svět, ten nechutný vřed vesmíru, který jsem stvořil někdy po svých dvaceti letech? Byla to moje habilitační práce na vysoké, jen tak tak mi u komise prošla."
"Chci se tam vrátit." vyhrkla duše dřív, než se dokázala zarazit.
"Cože?" vykulil Všemohoucí oči. "Ale já se vám snažím tímhle rájem kompenzovat to hrozné utrpení, kterým jste si kvůli mně museli projít! Ty se tam chceš vracet? Promiň, ale zvrácenější přání jsem za poslední tři věčnosti ještě neslyšel."
"Jen na jeden den."
"Ale proč?" nechápal pořád Všemohoucí.
"Dokonalost je sice naprosto skvělá," volila duše opatrně slova, "ale vlastně není dokonalá, protože v ní nemůžou existovat ty negativní vlastnosti pozemského žití, i když si to přeju. Vážně, Ráj je tvůj majstrštyk, ale konstantní stav blaženosti jednou musí vést ke stereotypu. Aspoň u mě. Jako bys dostal do postele Monicu Bellucci, několik let nebo desetiletí budeš naprosto šťastnej, ale pak...omrzí tě to."
"Tvůj příměr chápu," přikývl vážně Všemohoucí, "a nejen kvůli tomu, že posledních dvacet let jsi s Monicou každou noc vyváděl tak, že jsem se pořádně nevyspal."
"Promiň." zarděla se duše. "Ale je to tak, jak jsem říkal. Ve skutečnosti je to celkem fúrie."
"To mi povídej." mávnul Všemohoucí vědoucně rukou. "Ale k tomu přání. Myslím, že když se na Zemi vrátíš na jeden den, budeš si vážit toho, co máš teď. Jakmile se ocitneš tam dole, nebudeš vědět o žádném Ráji, jen se budeš soustředit na svoji momentální existenci, jako bys tak žil celý život. Pak, až se sem vrátíš, všechny vzpomínky se ti vrátí."
"To je víc, než jsem očekával." přikývla duše děkovně.
"Máš nějaké konkrétní přání? Kým bys chtěl být?"
"Nikoho konkrétního nechci." pokrčila duše pomyslnými rameny. "Ale na vlastnosti bych měl hodně požadavků, ať si Zemi užiju v celém jejím hnusu. Ať jsem nějakej pořádnej zmetek. Nejlíp zakomplexovanej. Ať jsem omezenej, v jednom kuse lžu, ale ať mě nějaký lidi uznávaj, ale ať nejsou dost chytrý, abych je moh oblbovat. Chci mít taky zvrácenej pohled na svět, špatný chápání fungování společnosti a tak."
"No teda," odfoukl si Všemohoucí, "to není úplně nejjednodušší zadání, to ti povím. Ale jednoho adepta bych měl. Tak za dvacetčtyři hodin."
Přítomná skutečnost v oblasti duše implodovala, pozřela ji a za pár nanosekund ji vyzvrátila na planetě Zemi, v České Republice.
---
"Vstávat, Tomášku, vstávat!" zavolala energicky paní pokročilého věku na svého syna, který se povaloval v posteli, a roztáhla záclony.
"Mamííí," zakňučel Tomáš bolestně, když ho slunce uhodilo do očí, "dyť je sobota. Chci ještě půlhodinku."
"Kdepak," zavrtěla jeho matka rezolutně hlavou, "dneska je před námi mnoho práce. Tak sebou hoď a přijď do kuchyně."
Tomáš ještě chvíli nesouhlasně mručel a protíral si oči, ale pak si na ně oddaně nasadil brýle. Koneckonců, máma má pravdu, je před ním ještě mnoho práce. Protáhl se a podíval se na svůj vzdouvající se pupek. No, žádný div, táhlo mu na padesát. V zrcadle se nespokojeně prohlédnul a prohrábnul si těch několik zbývajících vlasů na zpola holé lebi. Pak se ale kouknul na zeď a uklidnil se. Visel tam jeho portrét, co si nechal před několika lety namalovat za pár stovek od jednoho malíře. Byl vskutku monumentální. Tomášek na něm byl vyobrazený jako rozený vůdce, ještě nějaký ten metál a bylo by to dokonalé. Jeho podoba na portrétu přetrvá navždy. Té nikdy nevypadají vlasy, ani nenaroste panděro.
S uspokojením si oblékl bílý nátělník, který skvěle ladil s jeho červenými trenýrkami, a vyrazil ke kuchyni. Cestou ještě hodil pyšný pohled na svou rozepsanou knihu, budoucí bestseller a majstrštyk, který pojmenoval Můj oj (Pro plánované německé vydání Meine Deichsel). Za poslední tři roky už skoro napsal předmluvu pojednávající o jeho dokonalosti a názorové nepřekonatelnosti.
Jsi pašák, Tomíku! pochválil se v duchu.
Ačkoli se mu chtělo dost na záchod, radši se tam nezastavil, jeho prostata ho v poslední době hodně znepokojovala. Sotva však vešel do kuchyně, vůně koláčků jeho maminky dala na všechny urinační trable zapomenout. Sedl si na židli a lačně nasával vůni těch malých sladkých zázraků.
"Ty mám nejradši, mami." vyhrkl radostně.
"Já vím," usmála se matka blaženě, "a tady máš k nim ještě kávičku."
"Bílou?" zeptal se Tomáš opatrně.
"Jakou asi jinou?" zasmála se. "U nás míváme jenom bílou." řekla a otočila se ke dřezu, kde se vršila kopa špinávého nádobí.
Tomáš ji chvíli zasněně pozoroval. Tu ženu miloval. Možná až nezdravým způsobem, namítl by třeba Freud, ale to je jedno. Byla skvělá. A ty její pohyby...bylo v nich něco trochu neurvalého, ale půvabného. Jakoby...dělnického.
Pak už usrkl kávu a zakousl se do koláčku. Na tváři se mu rozlil blažený výraz.
Aby ne, koláčky paní Wandasové měly příchuť takové...sociální spravedlnosti.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Na den v pekle | Utíkám | Polky z naší školky | Stalo se blíže neurčené lednové noci | Pozdravy z kavárny