Byly Vánoce a televize i rádio nabádaly ke klidu, míru a pohodě. Že prý se nemáme rozčilovat a stresovat, ale užívat si rodiny. Rádio ani televize ovšem neznaly moje příbuzenstvo. Ta neustále se rozrůstající, rozežraná a rozeřvaná banda lidí, se kterými jsem bůhvíjak spřízněná, nás navštěvuje pravidelně na Štěpána. A pokaždé to skončí špatně. Já se ten rok vdala a chtěla jsem manželovi udělat hezké Vánoce.
Na Štěpána ráno jsem vstala s bolestí hlavy.
„Aleši, prosím tě, přines mi Ibalgin, mě je zle,“ loudila jsem na manželovi první, a jak jsem se obávala, tak taky poslední pomoc.
„Lásko moje, já znám lepší lék než chemii,“ šeptal Aleš a nenápadně se mi sunul pod peřinu. (Krucinál, chlape, mluvím svahilsky?)
„Miláčku, mě je fakt blbě. Dneska přijedou ty příbuzný a já jsem z toho gumová,“ krotila jsem ho. Zasyčel na mě:
„No jo, pořád nějaký výmluvy, to jsi celá ty! Jen abys ode mě měla pokoj, co?“ (Tos uhod, dneska fakt jo.)
„To není pravda, to ty příbuzný. Ale počkej, poznáš je,“ varovala jsem ho. Něco zavrčel a otočil se zády.
Dopoledne jsem připravila všechno potřebné a celá zplavená jsem dopadla na postel s úmyslem odpočinout si. V tu ránu byl Aleš zase vedle mě.
„Tak teď už je klid, tak máš čas, ne?“ naléhal. (To snad není pravda! Nehrab na mě dneska, ty maniaku!) Vloudil se mi pod peřinu a byl neodbytný.
„Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně,“ ozvalo se na schodech.
„Do hajzlu, co to je za řev?“ vyletěl Aleš jak bodnutý vzteklou vosou.
„Příbuzný,“ pípla jsem. Aleš vytřeštil oči, takže připomínal polapeného zajíce.
„Tak u toho nemusím být,“ oznámil mi s bundou v ruce. Pak se vyplížil z bytu opačnou stranou, než se dobývalo oslavchtivé desetihlavé stádo příbuzných. (Hlavně, aby mi toho moc nerozbili jako loni.) Naladila jsem úsměv číslo jedna zvaný optimistická křeč.
„Ahoj, Mařenko!“ zaječela tetička ve dveřích a vrhla se na mě. (Zase dostala k Vánocům tu šílenou voňavku!)
„Ahoj tetičko, ahoj všichni, pojďte dál.“ Prodrtili předsíní a nahrnuli se do kuchyně. Na podlaze po nich zbyla nepřehlédnutelná stopa pole. (Aspoň zout byste se mohli, burani.) „Připravím vám pantofle, ať se nemusíte mordovat v botách.“
„Nedělej si s náma hlavu, holka, nepobudem dlouho. Navíc máme čistý boty,“ odvětil strýček a odupal si je na prahu obýváku. (Tak tohle budu čistit dlouho.) Pak mi strčil do ruky tašku.
„Něco ti neseme, Mařenko, hele,“ V té tašce byla zabitá husa. Měla useknutou hlavu a pařáty, jinak nic. (Asi budu zvracet…) Se žaludkem v krku jsem špitla poděkování a odnesla předmět doličný z dohledu. Snad si s tím Aleš poradí.
Příbuzní se rozesadili po obýváku a bez vyzvání načali všechny lahve v dosahu. Pak začali zpívat.
„A kde máš toho svýho?“ zeptala se tetička. (Utekl před váma.)
„Nevím, někam šel,“ pokrčila jsem rameny a v duchu doufala, že přijde domů až zítra.
„Tak my tu na něho počkáme. Tohle bys mu trpět neměla, rodina je důležitá,“ (Nééééé!!!)
„Jistě, teti.“ (To je v prdeli.)
Po třech hodinách se rozletěli dveře.
„Né-ésé-ém vá-ám nóvi-iny-y, pó-ósló-ouchejte.“ Aleš a jeho kámoš Čenda, nalití jak zákon káže.
„Čau příbuzný,“ škytnul. „Vy jste tu ještě?“ (Mlč sakra!)
„Miláčku, prosím tě, běž si lehnout, ano?“
„Nee, nejdu, já musím vyházet tyhle nenažrance,“ prohlásil Aleš podpíraný Čendou a nakročil do místnosti. Konsternované příbuzenstvo sedělo jak pecky a zíralo. Aleš udělal ještě jeden krok a pak zakopl.
„Jééé,“ zaječela tetička. (Ten blb jí shodil na klín flašku!)
„Teti, já ti to vyperu.“
„Nic, jdeme! S tímhle opilcem tu nebudeme!“ prohlásila hrdě tetička a vyrazila ke dveřím.
„Opilec?!“ zařval Aleš a vrhl se po tetičce. Vyškubl jí kabelku, hodil ji na zem a šlapal po ní. Strýček mu jednu vrazil, upadl a strhnul s sebou ubrus se svátečním nádobím. (Idioti, debilové! To je po babičce!)
„Tetičko, Aleši, nechte toho,“ křičela jsem. Pak jsem dostala ránu a omdlela jsem.
„Miláčku, teď už máš čas, ne?“ (Cooo?) Probudila jsem se v posteli. Manžel ležel vedle mě a dobýval se mi pod peřinu. (Dej mi pokoj. Po takovým zážitku…)
„Příbuzný tu ještě nejsou,“ šeptal Aleš. (Jak ještě nejsou?) Vyletěla jsem z postele a hnala se do obýváku. Nikde žádný nepořádek ani střepy. (Co to má znamenat?)
„Aleši, kde je Čenda a ty ostatní?“
„Čenda? Proč on?“ nechápal. „Chtěl jsem tě nechat odpočinout, ale ty už dvě hodiny spíš,“ oznámil mi a stáhl mě zpátky do postele. „Akorát jsi sebou strašně mlátila.“ (Uff...) Spokojeně jsem se zase natáhla a nechala se Alešem hladit.
„Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně,“ ozvalo se za dveřmi.
„Do prdele, co je to za řev?“ zařval Aleš a vytřeštil oči.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Koleda, koleda... | O Červených Karkulkách | Uspávanka | Návštěva | Jako dáma