Když přijde konec
Jako by to bylo včera , ta všudypřítomná vůně čerstvě posekaného obilí. Horký letní den a já zase sedím dědovi na klíně v jeho starém traktoru a svážíme zlatavé klasy. Těch čtrnáct dní každý rok na prázdninách u dědy a babičky na jejich statku prostě miluju. Slunce už pomalu zapadá a já se těším k babičce do světnice na brambory s cibulkou se zahrádky a čerstvým mlékem. Potom vše zajím buchtami.
„Toto byla poslední várka, jedeme domů,“ prohlásil děda.
Po večeři sedám na kolo a vyrážím k nedalekému rybníku. Kluci už na mě čekají, tak se hned vrhám do teplé, i když ne zrovna dvakrát průzračné vody. Od obilí pořezané nohy mě pálí a taky začínám pociťovat můj spálený obličej od sluníčka. Nic z toho mi ale nevadí. Lezeme na strom na břehu rybníka a zase skáčeme do vody, do toho křičíme a smějeme se.
Večer ještě sedíme s babičkou u stolu a hrajeme člověče nezlob se, u toho pozorujeme televizi. Potom ulehám do postele a usínám, příjemně unavený, spokojeny, šťastný, jen kdyby se tak nezadržitelně neblížila škola. Půjdu už do páté třídy.
Sedím v autobuse a v ruce držím vysvědčení. Mám jen jednu trojku takže dostat se na mou vysněnou školu nebude problém. Přesto mi šíleně buší srdce. Zase ji potkávám. Sedí přímo naproti mně, je krásná. Vídám ji už dva roky. Vím že bydli jen kousek od našeho domu, přesto nevím jak se jmenuje. Myslím ale, že ji miluju.
Sedím u doktora v ordinaci jsem jak bez života a je mi zle.
„Co Vás přivádí, mladíku?“ ptá se doktor.
„Už měsíc mám zvýšenou teplotu, jsem strašně unavený, bolí mě celé tělo a nemám moc chuť k jídlu, pane doktore.“
Doktor mi bere krev, měří tlak a dělá další vyšetření. Na nic nepřišel.
„Ahoj já jsem Lucie,“ říká mi má láska z autobusu.
„Ahoj já jsem Michal,“ odpovídám jí a pak se vděčně podívám na svého kamaráda Jirku. Jsem mu vděčný, že nás seznámil.
Od mého seznámení s Lucií uběhl už skoro rok a my jsme na naší první společné dovolené. Peníze z brigády jen tak tak pokryly náklady na kemp. Nám to ale nevadí, užíváme si teplého počasí a krás jižní Moravy. Jsme zamilovaní a nic jiného než lásku k životu nepotřebujeme.
Ležím na posteli, pročítám si časopisy. Tohle mě fakt nebaví. Všichni si užívají čerstvě nasněžený sníh a já musím tvrdnout tady. Zdá se mi, že pomalu dostávám alergii na bílou barvu. Stěny jsou bílé, postele jsou bíle, všichni chodí v bílé. Na prostředí nemocnice si asi fakt nikdy nezvyknu. Strašně se nudím a navíc jsem na pokoji sám a nemám si s kým popovídat. „Ještěže už za chvilku přijde Lucie.“ Moje myšlenka ještě ani neodezněla a do místnosti přichází primář. Říká mi. že ani po týdnu hospitalizace a řady testů na nic nepřišli. Posílá mě domu se slovy, že moje problémy můžou být i psychického rázu.
Jaro už je sice v plném proudu, ale venku je stále pořádná zima. Právě jsme se vrátili z procházky a jsme pořádně promrzlí. Venku už je tma a my ležíme v posteli s hrnkem čaje a díváme se na televizi. Na policích okolo postele plápolají malým plamínkem svíčky a dokreslují příjemnou atmosféru. V tom se ke mně Lucie otočí a políbí mě. To ostatně děláme při každé příležitosti. Jsme spolu už sice dva roky, ale pořád se bezmezně milujeme. Pak se dlouho mazlíme.
„Myslím, že už jsem připravená.“ řekne a trochu stydlivě se usměje.
Na to ji hned začnu něžně líbat a hladit. Dlouhé minuty se mazlíme a už jsme dokonce nazí. Lucie byla vždycky hodná, poměrně cudná holka, nad kterou vždy držel ochranou ruku její otec. Za ty dva roky je tohle asi po třetí co ji vidím nahou a je neuvěřitelně krásna. Ještě se chvilku hladíme a poznáváme svá těla. A pak se to stalo. Poprvé v životě se milujeme. Oba jsme hodně nervozní ale je to krásné.
„Já ti opravdu nevím hochu.“ Provedli jsme snad všechna možná vyšetření a dokonce jsi byl týden pod dohledem v nemocnici ale nic nám to neukázalo. Říkáš, že už se cítíš o něco líp a já bych se možná i přiklonil k tomu že, se prostě jedná problém opravdu způsobený spíše psychikou. Jsi mladý a v pubertě. V tomto období se v lidském těle prostě dějí podivuhodné věci. Dejme tomu ještě čas a kdyby se něco změnilo tak se zastav.“
Zábava je v plném proudu a já sedím u stolu s kamarády a učiteli a smějeme se a povídáme si o všem, co jsme spolu za ty čtyři roky zažili. Já nejsem nijak zdrženlivý a přesto že už mám jako většina z nás problémy s artikulací, debaty se účastním. Škoda,že jsme byli jen chlapecká třída a kromě dvou učitelek není na naší oslavě maturity žádná dívka. To ale očividně nevadí skupince spolužáků, kteří tančí spolu s kravatami uvázanými kolem čela.
„Když mě se bude strašně stýskat lásko.“
„Mě taky miláčku.“odvětil jsem Lucii.
„Ale je to jen na měsíc miláčku tak to nějak zvládneme, navíc si budeme každý den volat na Skypu. A hlavně pozdravuj sestru a vyřiď jí, že se za ní brzo taky přijedu podívat do Skotska “Dodal jsem.
Moje milovaná sice dojede až za tři dny ale to mi nebrání v tom, abych s kamarády oslavil moje přijetí na vysokou školu. Sedíme v malé hospůdce poblíž našeho domu. Piva a panáky točíme ve velkém. Připadám si tak dospěle a tak trochu jako vysokoškolák. Většina z mých kamarádů se dostala na vysokou taky , takže nálada je opravdu skvěla. V jednu chvíli se bavíme u stolu a následně na to tančíme s manželkami místních hostů. Dobrou náladu rozdáváme prostě všem přítomným. Jedna životní etapa je za mnou a začíná druhá. Je to skvělý den a ani to deštivé a chladné počasí venku nám ho nemůže překazit. Škoda jen, že tu semnou není má vyvolená.
Třesu se zimou a všechno mě bolí. Cítím se strašně slabý. Venku už je a tma žádné hlasy ani smích už neslyším. Vidím jen pár světel. „Co to je?“ pomyslím si. Jsou to pouliční lampy, sklání se nade mnou jako němí svědci mých myšlenek. Co se stalo? Venku stále prší, ale ze zimy se pomalu stává teplo. Ale co všechny ty vzpomínky co se mi mihly hlavou? Proč ležím na deštěm zmáčené silnici? Co Lucie, uvidím ji ještě někdy? Proč mě tak hrozně pálí na hrudi?
A co to velké bíle světlo?...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Když přijde konec |